Z Bučiny na Luzný a Roklan
Jen kousek od našich hranic leží dvě šumavské hory, které patří mezi turisty k nejvyhledávanějším. Je to tak právem, protože se jedná o skvosty Šumavy, i když za hranicemi se jí říká Bavorský les. Karel Klostermann ve svých knihách často popisuje tato místa, kde se střetával německý živel s českým.
Dnes je prostor mezi Luzným a Roklanem liduprázdným územím nespoutané divoké přírody, kterou procházíte se zatajeným dechem.
Není divu, že se na tato místa neustále rád vracím. Stále je možnost objevovat nové cesty a u těch již v minulosti prošlých nacházet nové pohledy. Vždyť šumavská krajina se po kůrovcové kalamitě rychle a výrazně mění. O jeřabiny byste zde v minulosti téměř nezavadili, zatímco dnes se hojně ujímají vlády nad poničenou krajinou, jako první vyslanci budoucí různorodé přírody, zbavené nadvlády smrků.
Luzný (Lusen 1 373 m n. m.)
Z důvodu, které jsem v loňských článcích o Kvildě popisoval, jedeme na parkoviště u Vydřího mostu na Horskou Kvildu. Ta se mi jeví jako vstřícnější a celodenní poplatek za parkování 50,- Kč rád dám.
Z Horské Kvildy navíc jede zelený autobus na Bučinu, místu, odkud začneme náš dvoudenní vandr. Přestože je polovina srpna, sobota, první spoj v 8,15 h je úplně prázdný. Kupodivu nikdo nepřistoupí ani na Kvildě a tak se vezeme jako páni. Dozvíme se, že spoj po desáté naopak téměř vždy praská ve švech a občas se do něho ani všichni turisté a cyklisti nevejdou. Ti poslední pak mají smůlu. Dobře si vzpomínám, že loni jsem při jízdě v tomto čase také stál jen na jedné noze a ještě to nebyla moje.
Bučina je místem, které nám má zkrátit cestu na Luzný. Míjíme Siebensteinkopf, který jsme zdolali právě před rokem a z cesty odbočujeme podle splavovacího kanálu směrem k vodní nádrži Reschbachklause. Původní nápad obejít Farrenberg ale měníme. Před týdnem zde totiž hořel les a my nevíme, zda se dá touto neznačenou cestou projít.
Tady si dovolím malou odbočku pro srovnání přístupu NP Bavorský les a NP Šumava. Zatímco u nás v l. zónách nesmíte mimo turisticky značené stezky nikam, dokonce ani tam, kde je asfaltová cesta, v NP Bavorský les je dovoleno všechny cesty používat (od 15.7. do 15.11). To se i u nich dočtete z obrázku. Projdete si díky bez problémů i jádrovou zónou parku s nejvyšším stupněm ochrany. Navíc značených cest je zde velké množství, což se nedá se Šumavou, kde se mlátíte na bývalých vojenských asfaltkách s cyklisty, vůbec srovnávat. Prostě zde turisty neberou jako vetřelce.
Pohodlně sestupujeme kolem Reschbachu k rozcestí u Alteklause, kde zamíříme jinou neznačenou starou lesní cestou přece jen pod jižní hřeben Farrenberku. Jdeme nádhernou bučinou s mnoha balvany a po ohni zde není ani památka. Ten zřejmě vznikl na opačné straně vrcholu, kde před mnoha léty uschl kůrovcem napadený smrkový les. Před námi se objevuje ostrý kamenitý sráz Steinfleckberku (1 341m n. m.), který nám stojí v cestě k Luznému. V prudkém svahu lze vyčíst, že tudy vede stezka, která by nám dost usnadnila výstup, ale hora je plná padlých mrtvých stromů a tak neriskujeme.
Sestupujeme kolem Grosserschwarzbachu k soutoku s Kleinschwarzbachem. Tady potkáváme starší český pár ze Strakonic, který také stoupá vzhůru k Luznému. Je už velké vedro, a protože posledních 300 výškových metrů je pod dohledem ostrých slunečních paprsků, moc z vesela nejdeme.
Začínají však přibývat rozhledy a tak máme alibi pro časté zastávky. Na vedlejším Steinfleckberku jsou pod vrcholem velká kamenná moře tolik podobná luzenským a nad nimi malá dřevěná chatka. Chvíli sníme o tom, jaké by bylo strávit tam za svitu hvězd noc. Krásné místo by stálo za prozkoumání. Náš dnešní cíl je ale jiný. Luzný je v dosahu a v dáli čeká Roklan.
Konečně přicházíme k hranici, která sem vede z Mokrůvek a lomí se v pravém úhlu, díky čemuž se vrchol kamenitého Luzného dostává mimo naše území. Nahoru vede stezka po tisíci obřích balvanech, které zde kdysi obnažil ledovec, a déšť s větrem dokonaly dílo boží. Tedy jde spíš o dílo přírody, ale faktem je, že když ho prvně spatříte na vlastní oči, vyklouzne vám z úst samovolně "pane bože ...".
Kouzlo Luzného se totiž nedá popsat, Luzný musíte vidět!
Je už po poledni a cesta nám trvala o dost déle, než jsem si doma v klidu naplánoval. Ani rozcestník s údajem Grosser Rachel 5 hod. nevěstí žádnou idilku. Můj úmysl přejít ještě dnes Roklan a přespat v boudě na louce Schachten je zcela nereálný.
Rozhlížíme se po kraji, ale opar je příliš limitující, jak pro naši orientaci, tak pro slušné fotky. Naštěstí sám Luzný stojí za to! Na hoře je plno lidí, proto odkládáme pauzu na oběd k přístřešku u Skleněné archy. Balvany jsou na stezce uspořádány do stylu kamenných schodů a tak je sestup sice namáhavý, ale bezpečný.
Skleněná archa vzbuzuje pocit křehkosti našeho světa a pomáhá pochopit spojení lidí s přírodou. Tmavě zelená barva pak koresponduje s cestou, kterou jsme za tisíce let již ušli a která nás ještě čeká. Jaká bude, je na každém z nás.
Povalovým chodníkem odcházíme od archy a prudce klesáme k Taufelslochu, kde v kamenném řečišti dřímá čert. Možná teprve až se vzbudí, začne z hlubin místo ledového vzduchu vyvěrat horký. To ale musí nejdříve pořádně zatopit pod kotlem. Že je léta vyhaslý můžeme pocítit na vlastní kůži. Je příjemné ochladit se na chvíli nad jeho studeným podzemním peklem.
Přeskakujeme balvany a traverzem po úbočí ukrajujeme další stovky metrů k Roklanu. Těch stovek bude ještě mnoho, ale protože cesta je příjemná a vlastně zcela bez převýšení, zdá se, že i rychle ubíhá. Zdání však klame a tak se dlouhé kilometry promění v několik hodin. Jdeme krásnou přírodou, kdy se často mění les kolem nás, a občasné výhledy zpestřují chůzi. Už je jasné, že vrchol Roklanu není v našich silách. Časových, ani fyzických.
Závěrečné stoupání na vyhlídkovou skálu Felsenkanzel z nás vycucá poslední zbytky sil a tak s povděkem shazujeme batohy ze zad u bytelného stejnojmenného turistického příbytku. Jsem utahaný tolik, že ještě hodinu nemůžu nic sníst. Nakonec se přece jen trochu vzpamatuji.
Už se šeří a tak pomalu rozkládáme spacáky na tvrdé lavice, které se stanou naším ložem. Najednou vidíme nějaké lidičky stoupat na skalní rozhledovou vyhlídku. Vůbec se mi nechce věřit, že by to mohli být strážci národního parku, ale nakonec je to tak. Podobně jako v červnu u Křemelné tak musíme vyslechnout kázání. Nápis Schläfen verboten ukrytý ve tmě nad našimi hlavami prozrazuje mnohé. Nakonec jsme varováni před rozděláváním ohně a s odkazem, abychom příště využili nějaké horské chaty, nám popřejí dobrou noc.
Roklan (Grosser Rachel 1 453 m n. m.)
Vstáváme tak, jak jsme večer slíbili, v šest. Klidnou noc narušilo pouze pár zvířátek, myši, možná plch a divočák, a tak jsme se celkem vyspali. Asi 60cm široká dřevěná lavice, kde hrozí, že se zavrtíte a skončíte v prachu na zemi, jistě není úplně ideální, ale ráno jsme se přesto probudili narovnaní, čerství a odhodlaní.
Po krátké a nenáročné snídani znovu nahazujeme batohy na záda a jdeme k nedalekému Roklanskému jezeru. Zde je nedaleko břehu stejný přístřešek, se stejným zákazem. Rachelsee je ještě potemnělé, zatímco nad ním již ranní slunce ozařuje vrchol hory, kterou mám ze všech šumavských nejradši. Jistě to bude tím, že jsme se na vrchol poprvé dostávali složitou cestou přes Rokytku a Roklanskou nádrž pěšinou přes zelenou hranici. Na objevné cesty z počátku devadesátých let, ještě bez slušných map, nejde zapomenout.
Naše rozplývání se nad zdejší krásou poněkud naruší další strážce parku. Vandráka člověk nepotká, zato ochránců jsou tady plné lesy. S úsměvem se zdravíme a oklikou se vyhýbáme odpovědi na otázku kde jsme přespali. Dostáváme radu, že můžeme pro výstup využít stezku vedoucí od jezera, která je pro polomy dnes neznačená. V okolí je většina smrků již padlá, nebo v půli zlomená a tak je nebezpečí jejich pádu mnohem menší než před lety. Sráz výš nad Roklanským jezerem je pak poset jen mnoha krátkými pahýly a vyšší stromy úplně chybí. Tato místa budou v budoucnu pláněmi jen s minimálním zalesněním.
Stoupáme tvrdě vzhůru, ale po upravené stezce. Ta vede nejprve šikmo úbočím vpravo, aby se záhy stočila zpět nad jezero k Roklanské kapli. Dřevěná kaplička stojí vysoko na ostrohu skály nad strmým svahem a Roklanské jezero je přímo pod ní. Naše pohledy říkají mnohé. Tady by se spalo úžasně, dřevěná čistě zametená podlaha, krásné prostředí a božský výhled z okna na jezero a daleko do kraje. Jen si nejsme jisti, jestli by nám nocleh v kapličce prošel. Asi by se tu spát nemělo, ale kaplička je spíš boudou postavenou k úkrytu před nepohodou, a nebo k přespání zmožených poutníků.
Netrvá to dlouho a dosahujeme hřeben Roklanu. Kousek pod námi je hranice a místo, kudy jsme sem dříve několikrát přišli z české strany. Tady se moje vzpomínky vždy znovu oživí.
I když se zdá, že vrchol je na dosah, čeká nás ještě téměř 200 m převýšení. Poslední strmější úsek sebere ještě hodně sil, ale odměna za výstup bude sladká.
Nahoře se u velkého kříže, s ukřižovaným Ježíšem Kristem, totiž dotknete nebes. Vzdálené obzory s mnoha známými vrcholky Šumavy jsou vzdutým mořem, ve kterém můžete volně plout kamkoli chcete. A hluboko dole leží v mechu ukryté a dnes již zapomenuté, zetlelé pozůstatky železné opony, oddělující v nedávné minulosti jedny hory na dva světy.
Chvilku lelkujeme na vrcholových skalách, ty ale nejsou ještě po ránu vyhřáté a tak sestupujeme k Roklanské chatě. Ta je už otevřená a my si dáváme kafe. Abych to upřesnil, jedno kafe. Vytahuji totiž z peněženky poslední čtyři eura a ty stačí s bídou na jedno (2,80 €). Když potom z chaty slyším veselí a jméno Švorc, dojde mi, že se jistě uvnitř nebaví o naší známé herečce, která zahynula kdesi nad Kvildou ve filmu Král Šumavy.
Slunce hezky hřeje a ani se nám nechce zvedat zadky. Bohužel je jasné, že nás ještě dnes čeká dlouhá štreka. Zvlášť proto, že jsme zkratku po hranicích zavrhli a jdeme sice zajímavou, ale mnohem namáhavější a podstatně delší trasou kolem Malého Roklanu 1 399 m n. m.). V sedle mezi Roklany je na palouku velké množství borůvek a tak se paseme. Docela nám dodají energii a tak nepříjemný sestup i traverz skalnatými srázy Roklanu nakonec ve zdraví zvládáme.
Hezká, ale únavná stezka končí výhledovou skalkou u Hochrucku. Odtud již pohodlně sestupujeme dnes bezlesou krajinou k jednomu z pramenů bavorského Roklanského potoka. Do jeho ledových vod noříme svá otlačená chodidla a splachujeme z těla pot. Příjemné místo nakonec rádi využijeme k odpočinku i obědu.
Za potokem narazíme na pevnou cestu a jdeme přes několik potoků, mezi nimiž je Roklanský a Malá Řezná. Když konečně odbočujeme zpět do kopců, znovu začínáme tvrdě stoupat. Je to jen necelých 200 metrů vzhůru, ale nožky už jsou proti a moc se jim šlapat nechce.
Teprve když je nasměrujeme k zajímavé louce Schachten, kde je plno starých a odumírajících soliterních stromů, trochu se rozběhnou. Jen malou chvilku je proto zdržíme u turistického přístřešku, kde jsme podle mých bláznivých odhadů měli původně přespat.
Od Beerenkopfu začínáme zvolna klesat. Přecházíme další magickou louku Hochschachten a po povalovém chodníku jdeme k rašeliništi Latschenfilz s krásným černočerným jezírkem. Mezi klečí se pak mnoho minut proplétáme úžasnou přírodou, která má na české straně Šumavy stejně krásné, ale díky samozvaným "ochráncům" přírody, nepřístupné pokračování. Jsme již jen 300 m od našich hranic. Za nimi jsou Rokytecké a Javoří slatě.
Poničenou smrčinou si razíme cestu ke Kohlschachten, menší louce s obrovským bukem a polámanými větvemi. Jako by mu někdo utrhl křídla. Uvědomuji si, že jsem tenhle strom viděl na leteckém fotu webu www.mapy.cz, když jsem prolustroval naši cestu.
Znovu přecházíme starým povalovým chodníkem slatě s mnoha jezírky. Tento úsek přímo sousedí s Javoří slatí a stačilo by ujít pár desítek metrů a byli bychom na hranici. Anebo taky pod ní, mokřady mohou být skutečně někde bezedné.
U rybníčku nás vyzvedne cesta, kterou musíme dost nesmyslně vystoupat k přechodu pod Poledníkem. Šplháme tedy na témeř 1 200m, abychom zase těžce nasbírané metry rychle ztratili. Vracíme se totiž opět do údolí Javořího potoka, odkud by se špetkou dobré vůle a rozumu nebyl problém využít starou cestu směřující k hranici a napojit se povalovým chodníkem na slať na bavorské straně hranic. Dobrou vůli ani rozum však od našich kompetentních orgánů moc nečekejte a připravte se tak, jako nyní my, na desetikilometrové trmácení se tvrdou asfaltovou cestou až do Modravy. Skoro se zdá, že nám tyto poslední kilometry, byť podle krásného Javořího a později Roklanského potoka, vezmou veškerou dobrou náladu. Kolem se honí bikeři a já jdu travou vedle cesty a kleju. Opravdu nejdou využít na české straně Šumavy staré lesní cesty podobně jako v Bavorsku?
Skoro tři hodiny se potácíme rovinkou k Modravě. Naštěstí nám autobus jede až v 18,35 h a tak máme čas. Sil už ale jen minimum. Skoro dvanáct hodin chůze musí být znát a deset asfaltových km navrch je vysloveně zabijáckých.
Přesto dobrý pocit zůstává. Z krásné přírody, vstřícných lidí za našimi hranicemi, hezkých a pro tuláky příjemných cest. Naše Šumava, jakkoli ji miluji, je pro peší turisty stále víc nepřívětivá a nevlídná. Nešlo by s tím konečně něco dělat? Nebo za nás budou mluvit stále nejhlasitěji podivné spolky jako je Hnutí duha, Okrašlovací spolek Zdíkovska a nebo svaz ornitologů?
p class=
