Volovskými vrchy do drápů medvěda
Čierna hora
Po noční jízdě lůžkovým vlakem osobáčkem ještě přejedeme do zastávky Ružín a odtud stoupáme přes Ružínskou přehradu po modré značce do Čierné hory. Cesta se klikatí po úbočí a pomalu stoupá na Galovou. Po propršené noci je všude mlha a tak krásný výhledový vrchol Sivce jen míjíme. Vlhko se líbí snad jedině mlokům skvrnitým (salamandr), kteří opustili své úkryty a pletou se nám pod nohy. Za trest po nich střílíme blesky našich foťáků.
Lajoška
Sestupujeme po turistické značce, ale ta se cestou kdesi ztrácí a tak jsme nuceni zkoumat moji prastarou, socialistickou mapu. Ta se již tak úplně neshoduje se značkami a tak pozdě zjišťujeme náš omyl. Místo v Košické Belé obědváme v kempu blízko přehrady. Stoupáme tedy svážnicí směrem k Železnému vrchu a značku nacházíme až k večeru. To již se blížíme k chatě Lajoška, pod kterou rádi padáme znavení na lesní mýtinu. Je neděle, vrchol léta, ale Lajoška je kupodivu zavřená až do pondělí.
Klid občas ruší zlatá košická mládež, prohánějící se kolem na čtyřkolkách, které docela devastují hřebenovku. Stavíme na louce stany a u ohně po večeři ještě chvilku relaxujeme. V noci v lese pořád něco šustí a šramotí, a tak půl noci místo spaní hlídám ostatní. Medvědů je všude kolem dost a to mě nenechává klidným.
Kojšovská hoľa a Kloptáň
Ráno procházíme již po červené značce hřebeny porostlé nádhernými bukovými lesy a cesta nám za soustavného cinkání rolniček Elišky pěkně ubíhá. U Kojšovské hole jsme tušili občerstvení v chatě Erika, bohužel marně. A tak si po výstupu na vrchol hory s krásným a stromy nerušeným rozhledem dáváme zase jen chleba s paštikou. U Tří studní nacházíme vydatný pramen a tak doplňujeme zásoby vody a pokračujeme až na
Kloptáň (1 153 m)
Zde je vrcholová rozhledna s malou chatičkou. Blíží se večer a venku vyrostly tři stany. Já zůstávám na noc v chatce. Škoda, že nejde zavřít, ale i tak se určitě konečně vyspím. Pohled na inferno nad Zlatým stolem a Vysokými Tatrami nás fascinuje a tak ho zvěčňujeme na naše paměťové karty.
Spí se mi celkem dobře, ale nad ránem mě budí trojí zahrození medvěda. Za chvíli je už slyšet někde mezi stany, kde si občas nespokojeně odfrkne. Čekám se zatajeným dechem, koho vyloví ze stanu, nebo jestli si přijde do chatky pro nás. Nakonec po pár minutách s úlevou slyším, jak sbíhá a mručí někde ve svahu pod námi. Za chvíli začíná svítat a mě ráno nikdo noční adrenalinový zážitek nechce věřit. Proto ho razantně zapisuji do přítomné vrcholové knihy.
Smolník
Dnes je takzvaný oddychový den a podle mapy je cesta do Smolníku, kam máme namířeno, krátká a z kopce. Nakonec to není až tak pravda. Cesta přes Zbojnickou skálu a sedlo Jedlovec zabere dost času. Proto dáváme zavděk velkému množství lesních plodů, od borůvek, přes maliny, až ke skvělým a sladkým ostružinám a cpeme se k prasknutí. Štos-kúpele míjíme hřebínkem a klesáme do Smolníku kolem kostela Sv. Mária po nově upravené křížové cestě.
Dobře se najíme v místní hospodě a domlouváme rozdělení naší výpravy. Hlavní část bude pokračovat dále hlavním hřebenem přes Volovec a my se s Lukášem a Honzou trhneme. Přesuneme se na dva dny do Slovenského ráje a domů pojedeme o den dříve. A tak zatímco ostatní stoupají znovu na hřeben Volovských vrchů, my se večer ubytujeme v penzionu Marianna, kde se od krásné majitelky dovíme, jak těžce se zde žije.