Tři dny, tři tváře zimy na Kvildě
Prší, prší, jen se leje...
Silný déšť nás hned po příjezdu do penzionu Pohoda na Kvildě ujistil, že pokoušet se v něm o jakýkoliv pohyb v horském terénu je nesmysl. Cestou jsme sice mohli několik zoufalců obdivovat na zbytcích stopy mezi Horskou Kvildou a Kvildou, ale to nás spíš odradilo.
Nezbylo tak, než vzít zavděk pohostinností horské obce. Navštěvujeme zdejší muzeum v bývalé škole, kde byla právě nainstalována, mimo stálé expozice o historii Kvildy, výstava o zříceném letadle u Zhůří (Huťská hora). O tom, že nedaleko Zlaté stezky pod Huťskou horou stojí památník obětem, vím již dávno, nikdy jsem ale místo nehledal.
Za nahlédnutí v Kvildě stojí i vylepšené informační středisko. Můžeme díky tomu vidět nový sál a potěšit oko krátkým filmem o šumavské přírodě ve 3D. U pultu nahlížím i do nové knihy o nejznámějších vrcholech Šumavy a Bavorského lesa, ale přestože je velmi hezky provedená, 600,- Kč z kapsy nevyndavám. Za to stovku za hezké skleněné těžítko Bílá stopa, které slouží pro financování údržby běžeckých stop, ano!
V duchu tak doufám, že se díky tomuto výdaji zítra otočí počasí v náš prospěch.
Sněží, sněží, mráz kolem běží...
Ráno se skutečně probouzíme do čerstvě zasněžené krajiny. Je sice stále těsně nad nulou a sníh mokrý, ale dvaceticentimetrová vrstva na mém autě, kterou musím odhrabovat, dává tušit, že alespoň na Horskou Kvildu dojedeme.
Stopa ještě není strojově protažena, protože stále sněží, vítr stěžuje pohyb vpřed a tak jsou podmínky docela náročné. Ze mě po chvíli pěkně leje a tak mírním tempo. Napoprvé si žádnou velkou štreku neplánujeme, bude nám stačit dojet na Horskou Kvildu a dát si dobrý oběd v penzionu U Honese.
To se bez problémů daří. Již před dvanáctou vybíráme z nabídky vyhlášené restaurace.
Skvěle naladěný si po jídle ještě stavím svého prvního sněhuláka a místo mrkve mu dávám jeden z mnoha rampouchů, visících všude kolem. Poprvé také využiji kompakt Nikon Coolpix P7000, který celou dobu vezu zavěšený na krku. K žádnému velkému focení dnes nedojde. Přestalo sice sněžit, ale šedivé nebe nad hlavou stále zůstává.
Cestou zpět je již stopa protažena. Občas je to spíš k horšímu, sněhu je málo a tak pásy rozervou některá místa až na zem.
Míjíme Jezerní slať a na odbočce k výhledové rozhledně se na ni jedeme podívat i shora.
Dnešní trasa nebyla nijak dlouhá, ale vzhledem k tomu, že stopy na Zhůří, Filipovu Huť, a dokonce ani na Churáňov ještě zůstaly neprotaženy, muselo nám to stačit.
Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko...
Třetí den nás vítá jasným nebem a mrazivým ránem, kdy čerstvě zasněžené stromy září jako drahokamy.
Jedeme dobře upravenou stopou na Prameny Vltavy. Už za Kvildou se snažím zvěčnit kousek z okolní krásy na paměťovou kartu. Údolí Teplé Vltavy je kouzelné.
Pomalu stoupáme po cestě v ideálních zimních podmínkách. Okolo se začínají objevovat první mrtvé stromy, které se zdají hodně fotogenické. U Pramenů Vltavy již holé pahýly převažují. Před několika lety zde instalovaný dřevěný monstrchodník k novému pramenu je již minulostí. Přesně jako jsem to předpokládal již v roce jeho instalace a napsal o tom v článku Od pramenů Vltavy šumavskými hvozdy. Škoda ho jistě není.
Sestupujeme ke studánce u pramene Vltavy a u přístřešku se lehce občerstvujeme. Další cesta nás vede k rozcestí Pod Černou horou, kde odbočujeme vlevo do prudšího stoupání ke Stráži a k Bučině. Tady vidíme trápící se dvojici, která se nemůže hnout z místa. Raději sundavají běžky a jdou nahoru po svých. Bohužel tak dělají po trase díry, které můžou při sjezdu hodně vadit. Podle množství stop nejsou sami... My jsme u Pramenů běžky namazali a tak stoupáme bez nejmenších problémů.
Za námi se objevuje hřeben Siebensteinkopfu, Černé hory, Mokrůvky a také holý vrchol Luzného i s chatou pod jeho vrcholem. Velmi dobře jsou vidět i Alpy, vyčnívající nad inverzí v dunajské nížině.
Za Stráží již svištíme dolů k Bučině a cestou se musíme vyhýbat dost riskantně a ve velké rychlosti partě běžkařů, která si zřejmě myslí, že stopa je jen jejich. K restauraci hotelu Alpská Vyhlídka se naštěstí dostáváme ve zdraví. Chvíli pozorujeme alpské vrcholy a hřebeny, ale protože se nahoru valí další hladovci, jdeme si zabrat místo do hospody.
Poslední část trasy si již užíváme příjemný sjezd zpět do Kvildy, který nám už nemůže znepříjemnit ani častá sprška tajícího sněhu, padající z vrcholků sluncem ozářených smrků.
Před odjezdem se nám teprve ve třetí kvildské restauraci podaří najít místo, kde završujeme krásný den posezením nad espresem.
Jak už jsem naznačil v úvodu, jediným momentem kalícím jasný den bylo pár sekund, ve kterých jsem v poslední zatáčce před příjezdem na hlavní cestu Zdíkov-Vimperk, dostal smyk a pozadu vyletěl z cesty, kde se auto zastavilo o odložený, mohutný, třímetrový kus stromu. Výlet se tak poněkud prodraží.
