Smrčinou na Plechý
Masívem Smrčiny na vrchol Plechého
Vlakem z Volar přijíždíme do Horní Plané sice až v deset dopoledne, ale protože můžeme jít klidně až do soumraku, času máme dost. Přívozem překonáváme Lipenskou přehradní nádrž a v Bližší Lhotě se na chvíli zdržíme ve zdejší přístavní krčmě.
Zde nad mapou zavrhujeme postup po zelené TZ a míříme na Zadní Hamry, kde se po cestě podle Medvědího potoka dostáváme přes krásné louky k Schwarzenberskému kanálu. Až u turistického rozcestí Josefův důl bereme zelenou TZ za vděk. Pohodlně po ní nabíráme další výškové metry a nedaleko malé nádrže Tišina osvěžujeme nohy v ledové vodě Medvědího potoka. Dietně poobědváme z vlastních bohatých zásob na dva dny a kolem peřejí s vodopády, které jsou po velkých deštích hodně hlučné, přicházíme ke žlutá TZ z Nové Pece. Přestože jsme v masívu Smrčiny, je kolem nás hodně vzrostlých buků. Možná i díky tomu se zde kůrovec neprojevil v tak zničující podobě jako na hřebenu hory. Jak to nahoře vypadá víme z leteckých fotek Googlu i webových stránek mapy.cz.
Krátce zastavujeme i u odpočívadla na rozcestí U Tokaniště. Sem vede od Zadní Zvonkové červená TZ a my po ní už budeme pokračovat hřebenem až k Třístoličníku. Teď ale ještě musíme něco málo vystoupat. Procházíme vydatnými prameništi Medvědího i Huťského potoka a jdeme vzhůru k vrcholu Smrčiny, která má vlastně vrcholy dva, ale ten český je o 6 m nižší a jde pouze o nejvyšší bod na hranici. Rakouský vrchol Hochficht (1 338 m n. m.) s vrcholovou skálou je těsně za hranicí. K oběma vede asi 300 m dlouhá značená odbočka. Ta nás zavádí také k horní stanici lanovky známého lyžařského střediska Hochficht a tak se můžeme pohoupat na její čtyřsedačce. Jindy jistě skvělý rozhled do údolí Dunaje i k Alpám kalí mizerná viditelnost.
Nedaleko od vrcholu je na rakouské straně další skála, s velkým dřevěným křížem a lavičkou, ke které se musí vyšplhat po několika žebříkách.
Stezka dál prochází po česko-rakouské hranici polomy. Stromů kolem postupně ubývá. Já jsem spíš překvapený z toho, že tady ještě nějaké smrky kůrovcovou kalamitu přežily. Přecházíme Hraničník (1 281 m n. m.), kam má vést lanovka především pro lyžaře z Nové Pece mířící na Hochficht, a za ním po kratším bloudění tvrdě klesáme do mělkého sedýlka pod Studniční horu (1 160 m n. m.). Tady stromů opět přibývá, ovšem pouze bučin.
Nad hlavami se nám pomalu přeskupují tmavá mračna, spadne i několik prvních kapek a v dálce v Čechách občas zahřmí. Přemýšlím, jestli náš plán přespat opět po roce a půl v boudě na vrcholu Plechého, není příliš velký hazard. Předpověď silných bouřek mi stále vrtá hlavou...
K hraničnímu přechodu Plešné jezero / Holzschlag přicházíme právě včas. Silně se rozpršelo a tak se schováváme do dnes již nefunkční dřevěné boudy celnice, kupodivu otevřené. Uvnitř je vzorně uklizeno a hlavně dost prostoru pro přespání. Domlouváme se, že na Plechý raději nepolezeme. Venku leje jako z konve, je skoro šest večer a jsme už dost unaveni.
Nakonec přece jen přestává pršet. Z Plechého (1 378 m n. m.) sestupuje dvojice, která nám potvrzuje, že bouda stále stojí a je otevřená. Roman s Lenou jdou hledat vodu a já si mezitím urovnávám myšlenky. Byla by škoda nevystoupat nahoru, přestože tady by nám nic nechybělo. Vlastně chybělo! Přece právě to nejdůležitější. Rozhled při zapadajícím slunci a pocit volnosti strávené noci na nejvyšším místě Jižních Čech a české Šumavy. Tedy pokud by někdo zrovna nestál na 21 m vysoké rozhledně na Boubíně (1 364m n. m.).
Nějak to všichni cítíme stejně. Během chvilky máme opět bágly na hřbetech a vyrážíme vstříc téměř čtyřistametrovému převýšení. Vrchol Plechého není z této strany zadarmo, což brzy pociťuji na vlastní kůži. Vyhřezlá plotýnka dává o sobě vědět už delší dobu, ale teď, ve strmém stoupání, které ztěžuje podmáčený terén, naplno. Metry přibývají neskutečně pomalu a tak, zatímco Roman mizí kdesi nahoře za obzorem, jsem vděčný Leně, že drží moje pomalé tempo. Asi toho má taky dost.
V jedné chvíli špatně odhadnu místo došlapu a nořím se s pohorkou do hlubokého řídkého bahna. To, že jsem si nevzal pouze lehké trekové botky se v této chvíli jeví jako dobrý tah, ale já vím své. Tvrdá podrážka dává zabrat mým chodidlům a otlaky, které již dlouho cítím, nijak moji náladu nezlepšují. Kleju až tak, že mě Lena musí umravňovat.
Sice se mi zdá, že nahoru nedolezu ani do západu slunce, ale nakonec se to přece jen daří.
A západ z Plechého je opět fantastický. Mezi pomalu rudnoucími mraky se valí stále krvavější slunce a nechává zapomenout na všechny bolesti i strasti. Fascinováni úchvatným divadlem stojíme na nejvyšším kameni hned vedle vrcholové tyče, o kterou opírám svoji zrcadlovku a snažím se zvěčnit všechny proměny nebe.
Slunce zapadlo za hřeben Trojmezné a my si na malém ohníčku pečeme buřty a chleba. To je další odměna za výstup na vrchol. V dáli za Lipnem doznívá bouřka a na nebi se zvolna rozpouští zbylá oblačnost.
Noc v chatce nemá chybu. Ráno zaspíme svítání a budíme se do slunného dne.
Sestup z Trojmezí prameništěm Světlé
Po snídani, kdy ze zásob donesené vody vaříme kafe a čaj. Před osmou už vyrážíme na další pouť. Po sobě na vrcholu Plechého, ani uvnitř v chatce, nezanecháváme, kromě trocha popelu, žádnou stopu. A na dálku ještě děkujeme několika cykloturistům, kteří když viděli zanechaný nepořádek v chatce, neváhali druhý den znovu vylézt nahoru a binec uklidit a odnést. To se dozvídáme z textu na stěně boudy, psaném v češtině i němčině, s prosbou o udržování čistoty. Jak dlouho zde uklizeno vydrží je však ve hvězdách. Pro nás i pro mnoho dalších poutníků horami je ponechání prázdných konzerv, papírků a pet lahví v přírodě nepochopitelné, pro jiné bohužel zcela běžné.
Protože jsem vyšel s časovým předstihem, můžu na Rakouské louce v klidu fotit mrazové sruby všech možných i nemožných podob. Nakrátko zastavuji u skalního převisu, odkud je již v dohledu nejen blízká Trojmezná, ale i Třístoličník s horskou chatou. Když pomalu sestupuji na Trojmezí, vidím přes hranici přecházet z Čech do Bavor srnu. Jen doufám, že tak neučiní časem všechna vysoká zvěř, protože pro ni jsou polomy problémem. Na Trojmezenském hřebeni nezůstalo po vzrostlém lese nic, jen spousta pahýlů a padlých stromů. A zatímco na rakouské i bavorské straně hranice proběhlo odstranění většiny mrtvých smrků a sázení původních dřevin. Na české spoušť zůstávà. To se týká především l. zóny, kde se ze zákona zasahovat nesmí. Zde l. zóna podle dnešního stavu sahá asi 500 m od hranic do vnitrozemí. Jen delší čas ukáže, jestli je nezasahování správné.
Rozhodneme se nepokračovat pro nás dobře známou trasou přes Trojmeznou a Třístoličník do Nového Údolí, ale zkusit projít k Ptačím skalám po zvolna se snižujícím hřebeni. Chceme zkusit pár desítek metrů a pokud to nepůjde, vrátit se zpět.
Od hranic zde vede cesta nejen po hřebeni, ale i po klesající rakousko-německé hranici. Znatelná je ovšem také projetá cesta do Čech. Zpočátku se po ní jde docela pohodlně, ale postupně nás padlé smrky nutí hledat nejschůdnější stezku. To se daří jen proto, že cesta je částečně prožezaná. Jde však o starý zásah v polomech. Za čas popadalo mnoho dalších stromů. Pokračujeme pomalu a plynule kolem pramenů říčky Světlé, ale k Ptačím skalám, které jsou více vlevo, se nedostaneme. Tam nás polomy nepouští. Nakonec se jde stále hůře a nezbývá než přelézat padlé stromy a jít kudy to jde. Kolem je plno kapradin, vysoká tráva a borůvčí.
Když se dostaneme do volnější krajiny jásáme, že nejhorší máme za sebou. Nakonec je ale opak pravdou. Co chybí stromům nahoře, máme totiž pod nohama. Průstup se stává nebezpečným, pády i menší šrámy postupně přibývají. Naštěstí podle podrobné mapy víme, že kousek pod námi je cesta stoupající na hřeben u Ptačích skal. Snažíme se proto držet Světlé. Konečně kousek pod námi cestu zahlédneme. Ještě pár desítek metrů a jsme zachráněni.
Při svých cestách horami jsem měl možnost projít i čerstvé větrné polomy. Ten nejobtížnější kdysi pod vrcholem Libína, kde projít mezi čerstvě padlými stromy mezi jejich větvemi a korunami téměř nešlo. Vím proto, že mohou být i horší trasy, než byla tato. Přesto bych následování nikomu nedoporučoval. Ani ne kvůli kousku dočasně zničené l. zóny, kterou jsme prošli, přírodě jsme tím nijak neublížili, ale hlavně z důvodu možného zranění. Občas musíte dávat velký pozor kam šlapete. Navíc je postup nečekaně pomalý, my jsme šli 1 km přes dvě hodiny.
O dva dny později zde dokonce zachraňovali pozdě večer vyčerpanou manželskou dvojici, která se z polomů nemohla dostat (viz článek).
V šumavských lesích u Třístoličníku se v úterý ztratili manželé. Zabloudili a brzy jim začaly docházet síly. Naštěstí i daleko od civilizace měl jejich telefon signál. Podařilo se jim dovolat německým policistům, kteří po dvojici začali okamžitě pátrat. Našli je díky vrtulníku. Ztracené turisty v těžko přístupných šumavských lesích vypátral před sedmou večer německý policejní vrtulník.V úterý se ukázalo, jak moc je dobré, když dnes policisté spolupracují bez ohledu na hranice. Kolem šesté odpoledne informovala telefonicky německá policie operační středisko jihočeské policie o tísňovém volání z oblasti Trojmezí na Prachaticku. Čeští manželé se ztratili někde v oblasti Trojmezí na Třístoličníku, řekl jihočeský policejní mluvčí Jiří Matzner.Dvojice už v tu chvíli byla velmi vyčerpaná a vůbec netušila, kde se nachází. Naštěstí se mobilním telefonem dovolali na linku německých policistů. Když informaci dostalo české operační středisko, okamžitě nasadilo do pátrání Horskou službu, které pomáhali i kolegové z druhé strany hranic. Telefonické spojení se již později nepodařilo navázat, ale podle popisu místa, kde se dvojice nacházela, byla členy horské služby vytipována lokalita Vysokého hřebenu, která je však z české strany nepřístupná, pokračoval Matzner.Němečtí policisté tak za několik minut zahájili pátrání ze vzduchu za pomoci vrtulníku. Už před sedmou hodinou večer informovali, že byl český manželský pár nalezen. O vyčerpané, ale zachráněné turisty se pak postarali němečtí lékaři.Zdroj: http://budejovice.idnes.cz/ztraceni-turiste-na-sumave-ddv-/budejovice-zpravy.aspx?c=A130612_145706_budejovice-zpravy_khr.
Když nám trochu otrne, jdeme po odbočující cestě zpět na hřeben s Ptačími skálami. Znovu nás ale zastavují padlé stromy a tak se Ptačí skály stávají opět nedostupnými (viz i článek Nedostupné Ptačí skály). To, že se ke skalám a dál na hřeben dostat lze, jsem se mohl dočíst na webu v jednou z článků vášnivého mladého jihočeského entomologa, pro kterého byla jistě zdejší kalamita broučkařským rájem.
Sestupujeme kolem Stockého potoka k bývalé Polské chatě a cestou se dohadujeme, jak to vlastně s těmi Ptačími skálami je. Při sestupu z Třístoličníku jsou totiž vysoké skály vpravo, na ustupujícím hřebeni, krásně vidět, ale nejde o Ptačí skály. Kóta v mapách značí Jakubovu chýši a je možné, že takový je i název skal. Víc jsem se nedopátral. K těmto skalám by přístup měl být snažší, protože cesta po které jdeme je obchází. Problémem u nich můžou být nově a hustě vysázené smrčky. Trochu nejistoty dodává případu Ptačí skály i Lena, která při vyhledávání na Googlu našla jen malé skalky, i když některé mapy určují jejich výšku na 16 m. Tak nevím. Že bychom po nich někdy v budoucnu pátrali potřetí?
Poslední kilometry musíme asfaltkou a tak začínám v pohorkách neskutečně trpět. Přecházíme Schwarzenberský kanál a stále klesáme doprovázeni krásným Stockým potokem, který změní jméno po soutoku na Světlou a stává se svěží horskou bystřinou. U jejich soutoku chladím svoje otlačená chodidla.
Cestou se snažím fotit kaskády skal, padající vody a zůstávám hodně pozadu. Navíc kvůli puchýřům na patách vyhledávám šetrnější povrch. Najděte ho ale na tvrdé cestě, která v minulosti sloužila pohraniční stráži k rychlým zásahům proti narušiteli!
K cestě ze Stožce do nedalekého Nového Údolí přicházím značně demoralizován. Navíc mi neprojde vymyšlená zkratka přes železniční most a dál po kolejích. Nepomáhá ani, když kamarádům broukám do uší Rosu na kolejích. Lena se vlaků bojí! Ten ostatně za chvíli do Nového Údolí kolem přefrčí. Pro mne to znamená, že zapomínám na bolest a se zaťatými zuby vybíhám poslední kopec. No, vybíhám je asi silné slovo, ale důležité je, že jsme vlak zpět do Volar stihli.
