Přes Kozí Hřbety k Turnerce
Auto necháváme v Kašperských Horách a po červené začínáme sestupovat ke Zlatému potoku. Předtím máme možnost na chvíli vstoupit do druhého kašperskohorského kostela, Chrámu Panny Marie Sněžné. Základní kámen zde byl položen roku 1850, ale stavba byla po třech letech pro nedostatek peněz pozastavena a teprve za patnáct let ji dokončil sušický stavitel Mirvald. Na svátek Panny Marie Sněžné, 5. srpna 1868, byl kostel slavnostně vysvěcen. Slavnostního aktu se zúčastnilo třicet procesí s osmi tisíci poutníky z Čech a Bavor a okolí chrámu prý tehdy připomínalo makové pole. Kostel je novorománský a na západní straně má dvě věže.
Údolí Zlatého potoka se jmenuje Amálino a je přírodní rezervací. Stejně jako jeho skalnaté svahy je protkáno velkým množstvím štol a dalších stop z dávného dobývání zlata. Nově je vyznačena naučná stezka Cestou zlatokopů.
Do některých štol se můžeme i s čelovkou podívat, ale chce to dávat dobrý pozor na hlavy. Štoly nejsou moc vysoké, mnohé se dále rozdělují a jejich průzkum je docela zábavný. Jaký je stav zdejšího zabezpečení dnes nevím, ale myslím, že zámky moc dlouho zdravé na svém místě nevydrží. My chceme dojít do Turnerovi chaty a tak se příliš dlouho nezdržujeme. Na důkladný průzkum si musíte den vyhradit.
Od Losenice vystoupáme na Kozí Hřbety, které vznikly ze dvou obcí – Velkého Kozího Hřbetu (Gross-Ziegenruck) a Malého Kozího Hřbetu (Klein-Ziegenruck). Po husitských válkách tudy vedla Zlatá stezka kašperskohorská, spojující Čechy s Pasovem. Ves v té době patřila k panství hradu Kašperk a na stezce se vybíralo mýto.
Stezkou kdysi procházely celé kolony povozů do Českého vnitrozemí a Bavor, a tak je cesta hluboce vryta do zdejšího měkkého terénu. Přicházíme pod vrchol hory. Pamatuju si, že v 80tých letech zde na Zhůří byla umístěna jedna z mnoha šumavských posádek Pohraniční stráže a svůj plac tu měly i vojenské vrtulníky. Pohled k oběma hlavám Roklanů říká proč.
Dnes už naštěstí vojsko z většiny Šumavy zmizelo a tak se bez obav můžeme vydat do údolí Vydry, která je hluboko pod námi. Na vrcholu Huťské hory bohužek rozhledna není, jen vysílač u kterého v době naší návštěvy zrovna probíhala jakási profylaxe. Chtěli jsme se zeptat, jestli nás nepustí nahoru, ale nakonec jsme to vzdali. Asi by to nešlo...
Ruiny na Zhůří, kde původně stála osada. Historie tohoto místa začala již ve 14. století, kdy zde vedla Zlatá stezka a na úbočí Huťské hory stála věž pro ochranu stezky. Osada Zhůří (Haidl) byla ale založena pravděpodobně až okolo roku 1720, a to v souvislosti se dvěma sklárnami na úbočí hory. První písemná zmínka o obci („Haydl“) je tak z roku 1785.
Samotný sestup k Vydře a Turnerce je dlouhý a výživný. Přes bývalou huť Hluboká se dostáváme k Zhůřskému potoku a kolem něj až k Vydře. Turnerova chata se dnes stane i našim nocležištěm. Její výhoda spočívá v tom, že mimo "normálního" ubytování můžete využít i podstatně levnější ubytovnu. A protože vláčíme na zádech mimo jiné i spací pytle, není proč váhat. Já ochutnávám vynikající kvasnicové pivo.
Nedaleko nad chatou najdeme i známé obří hrnce, kameny vymodelavané prohlubně, které si fotím. Vydra od Antýglu zvětšuje svůj sklon a její údolí se zařezává hlouběji do svahů. Její koryto je poseto žulovými balvany vznikajícími silným rozpadem žul v okolním masívu.
Večer na Turnerce je vždy romantický a posezení u krbu nemá chybu. I proto mě to sem láká opakovaně. Celou noclehárnu máme pro sebe a protože je umístěna v samostatném domku, kde je pod námi jen kotelna, klid máme dokonalý.
Ráno je opět slunečné a my po snídani míříme dolů k Čeňkově pile. Dnes se vracíme přes Rejštejn k autu do Kašperek. Míjíme balvan s letopočtem z doby, kdy byla zřejmě zpřístupněna cesta kolem řeky k Antyglu.
Čeňkova pila jistě stojí za krátkou zastávku. Je zde dřevěný náhon, dříve k pile, dnes k funkční vodní elektrárně Vydra, pocházející z let 1934-1938. U soutoku Vydry s Křemelnou, který je pod ní, vzniká Otava, zlatonosná řeka spojující města Sušice, Horažďovice, Strakonice a Písek. My jdeme podél ní po červené turistické značce k Rejštejnu a dále vzhůru do Kašperských Hor.
Naše cesta, plná historicky zajímavých míst, měla grády a lze ji jen doporučit.
