Prácheňskem mezi kapkami deště
pátek: Chanovice
Pravda, náš příjezd do Chanovic s sebou přinesl i první větší spršku, přesto se vydáváme na průzkum zdejší nově opravené středověké tvrze a nedalekéko skanzenu Expozice lidové architektury, kde si fotím hrázděné dřevěnice. Nakonec ještě stoupáme k nedaleké rozhledně. Ta byla na vrcholku Chlumu (609 m) postavena v roce 2010 a je zděná s dřevěnou, krytou vyhlídkou. Trochu mi připomíná rozhlednu na Svatoboru. Dnes se bohužel dovnitř nepodíváme, protože je pátek a tedy zavřeno.Po sestupu přejíždíme k ubytovně, kde je ale ještě obsazeno mladými učnicemi na školním výletu. Nezbývá nám než popojet k zavřené hospodě, zatopit si v autě a přečkat nejhorší venkovní slotu.
Teprve když déšť ustane jdeme naučnou stezkou Příroda a lesy Pošumaví k Žižkovu kámenu. Obdivujeme velmi zdařilý útvar, který zde zanechala příroda a nebo hrstka nudících se čertů. Po NS procházíme les plný balvanů a bizarně zformovaných statných buků. Déšť z jejich hladkých kmenů vykouzlil statná těla naolejovaných kulturistů, připravených utkat se spolu v boji o metály. Tiše a v pokoře míjíme jejich teritorium a od hájenky pokračujeme plochým hřebenem dál na modrou TZ. Po ní dojdeme až k hlavní cestě do Nové Vsi. V tu chvíli ale nevíme kudy dál, protože turistická mapka zůstala zavřená v autě. Původně jsme totiž měli v plánu jen kratičkou obchůzku.Vracíme se zpět, ale nedá nám to a hned u prvního rozcestí si vybíráme novou cestu. Orientace je nesnadná, není čeho se chytit a tak když se po půlhodince dostáváme znovu na modrou značku, uleví se nám. Dohání nás totiž rychle žízeň i hlad.
V pozdním odpoledni, již řádně posilněni, jdeme přes Chanovice k Ostrému vrchu (612 m). Cesta končí u zdejší velké fabriky německé firmy Haas, vyrábějící dřevěné domky atp., a tak v mokré trávě poprvé prověřujeme odolnost našich bot proti provlhnutí. Pro mne to znamená, že už budu následující hodiny a dny chodit neustále provlhlý. V garáži totiž zůstaly zapomenuty moje kvalitní pohorky. Vlastně je ale zapomínám pořád a tak už mi nikdo nevěří, že je opravdu mám.Dostáváme se na lesní cestu, která je rozježděna tak, že jsme nuceni chvílemi brodit bahnem. Naštěstí to trvá jen k výběhu několika ovcí, prchajících se před námi s bekotem schovat. Nás ale zajímá víc to, že jsme viditelně sešli ze správné cesty. Ta vede kdesi ve svahu nad námi. Terén nevypadá příliš vábně a tak pokračujeme cestou dál k potoku. Nakonec se ukáže správnost této volby. Přicházíme totiž k dobře zašitému Podhorskému rybníku. Krásná hráz, okolo lavičky, kousek dál ohniště a stůl, dobré místo na skvělý mejdan!Zkoušíme přejít potok za hrází a přece jen vystoupat na ztracenou cestu, ale nedaří se nám to. Naštěstí cesta pokračuje vzhůru, kolem pomalu se ztrácejícího potoka, až k hlavní cestě. Odtud jsme zpátky v Chanovicích co by dup.
sobota: Naučná stezka Okolím viklanu
V noci se pořádně vypršelo a tablet připojený na zdejší wifi ukazuje dočasné vylepšení počasí. Pršet určitě bude, ale protože nejsme z cukru, před devátou už ukrajujeme první stovky metrů z dnešního treku. Ten po přejezdu několika km z Chanovic začínáme ve Slatině.Z ní pozvolna stoupáme po trase NS k první z mnoha odboček, která vede k Velkému čertovu náramku, nebo také Čertovu cestovnímu vaku. Zaoblené balvany zde jsou poskládány do výše 6 m. Na povrchu jsou pokryty tmavou zvětralinovou kůrou.Netrvá to dlouho a jsme u další odbočky. Ta míří kolem bývalého a dnes postupně se rozpadajícího tábora k Obětnímu kámenu. Nakonec si ho fotím jen zpovzdálí, protože je k němu přes lesní školku mizerný přístup.
Podobně nehledáme ani Malý čertův náramek, přesto ho v lese mezi stromy nakonec zdálky uvidíme. Blížíme se ke Kadovu, kde je informačních cedulí naučné stezky hned několik.Kadov se připomíná už z roku 1352 jako Kádovský dvůr. Příjmení Káda vzniklo ze slova káda, které znamená nádoba. Vesnice patří již k Blatensku. Na západ se ze vsi otevírají výhledy na Šumavské podhůří i celou Šumavu.Velkou zajímavostí je zde především Kadovský viklan.Viklan je oblý skalní blok nebo balvan, který spočívá jen jednou nepatrnou plochou na podlaží. Za viklany se považují útvary "in situ", tedy vzniklé na místě, kde se nacházejí, ale nikoli balvany přemístěné!Za Kadovem je odbočka k Skalním mísám, které vznikly v žulových kamenech. Když je zkoušíme v lese dohledat vystupujeme na vrchol Hory (528 m). Kolem je kamenů plno, jen mísu nenacházíme žádnou.
Do Vrbna už musíme po tvrdé cestě. Vpravo pod námi vidíme rybník Velká Kuš, kolem něhož se budeme vracet zpět ke Slatině. Pomalu začíná pršet. Ve Vrbně kupujeme pár sladkostí a kolem Malé Kuše přicházíme na hráz Velké. To už jsme odbočili z NS Okolím viklanu a jdeme po zelené TZ. Ta původně vedla do Lnářského Málkova, kudy se vracíme i my. Dnes je ale značka přeznačena do Čečelovic, do Záboří a dál do Blatné. U rybníčku Malá Lípa se proto od nás odděluje a míří ostře vlevo.Jdeme se podívat k přírodní rezervaci Velká Kuš, kde jsou důvodem ochrany balvanité pastviny a vlhké louky, typická krajina Blatenska minulosti. Z leteckého pohledu na www.mapy.cz se mi zdálo, že vidím v rezervaci plno velkých ptačích hnízd. Bohužel toto tvrzení mi bylo vyvráceno. Jedná se totiž o kupky sena pokosené mokřadní louky.PR Velká KušNad rybníkem Velká Lípa již vidíme první známky civilizace. Kolem se objevují chatky a za horizontem i vesnička Lnářský Málkov. Déšť pomalu houstne a tak nám přide vhod zastřešená zastávka autobusu. Rozdělujeme se o anglickou slaninu a přemýšlíme kudy dál. Do Slatiny je to asi 2km polní cestou, která z pohledu na foto z mapy.cz nevypadala moc využívaná. Přesto si před delší cestou po asfaltce vybíráme ji.Zpočátku se jde v pohodě, ale za chvíli mokrá tráva začíná převládat a je stále vyšší a vyšší. Řešit nějaký ústup nemá cenu. Zatnu zuby a po pás ponořen do bazénu snad vonných, ale hlavně ledově studených a ukrutně mokrých bylin, překonávám sám sebe i několik stovek nepříjemných metrů. Zachraňuje nás až kukuřičné pole, kde se malé výhonky sotva prodraly hroudami země na světlo boží. Sundavám dolů úplně promáčené nohavice na zip a dál do Slatiny jdu v kraťasech.Odpoledne pro vytrvalý a vydatný déšť musíme znovu oželet výstup na Chlumskou rozhlednu, a protože jsme dost unavení a promrzlý, vynecháváme i prohlídku chanovického zámku a muzea.
neděle: Zámek Lnáře
Pršet přestává až kolem sedmé ranní. Protože však předpověď slibuje další deště, rozhodujeme se pro prohlídku zámku Lnáře.Před desátou odjíždíme k chanovickému zámku, kde chceme konečně jít na krátkou prohlídku. Jako naschvál padne hromová rána a spustí se mohutná průtrž mračen. Prostě nám prohlídka zámku ani výhled z rozhledny není souzen! Chvíli váháme co dál a nakonec se rozhodujeme odjet rovnou do Lnářů.K zámku ve Lnářích přijíždíme v době, kdy už hodinová prohlídka začala a tak nezbývá než se zabavit jinak a počkat na další.Jdeme do muzea koček, které je v několika malých místnostech přízemí zámku a docela se bavíme množstvím nejrůznějších soch, sošek a dalších artefaktů se vztahem ke kočkám. Poté nás paní z muzea koček pouští do zámecké zahrady. Jásáme nad krásou násobenou množstvím soch a nevadí nám ani to, že nad našimi hlavami občas proletí blesk a neustále prší.Když opouštíme zahradu, setkáváme se s průvodcem a domlouváme si prohlídku. Zatím si ještě odskakujeme do vedlejší tvrze, kde je informační středisko, malé muzeum a milá, upovídaná paní. Dozvídáme se tak mnoho zajímavostí nejen o výstavě věnované památce Karolíny Slunéčkové, která ve Lnářích často přebývala na své chalupě.Lnářský zámek a výklad průvodce máme nakonec jen pro sebe. Nepříznivé počasí, které začíná rychle zvedat všechny toky v Čechách, se podepisuje na dnešní návštěvnosti. V klidu si tak mohu vychutnat focení krásných, prosvětlených místností. Cvakám tolik, až zničeho nic baterie vypoví službu. Bohužel se pak marně pokouším o obrázky nádherně vyzdobeného interieru zámecké barokní kaple.
