Od hradu k hradu pošumavím
Nový rok poznamenaly dost vysoké teploty a protože ani předchozí dny nebyly jiné, museli jsme ještě nechat zaprášené běžky ve sklepě a vyrazit znovu pěšourem. Podhůří Šumavy poskytuje neomezené množství možností. My si z nich vybrali krajinu kolem Velhartic, a přidali i několik turisticky zajímavých míst, kterými jsme projížděli.
První volby padla na Boží kameny nedaleko Strakonic, ze kterých jsme chtěli načerpat energii na další dny, která prý přímo trýská z vrchu plného mohutných zaoblených balvanů. Z Kraselova sjíždíme do Tažovic ke kapličce přikrášlené dvěmi dřevěnými sochami a začínáme stoupat k Tažovické Lhotě. Trochu si tak zkracujeme začátek Naučné stezky Boží kámen. Míjíme tím most přes Kolčavku (Novosedelský potok), který je středověkého původu. Stojí na něm kamenná barokní socha sv. Jana Nepomuckého datovaná do roku 1771 a novodobější výklenková kaplička. Most byl nově opraven v roce 1986 a dnes je vyhrazen jen pro pěší. Naučná stezka míří od Kolčavky i k Tažovickému zámku, ten je ale v soukromém vlastnictví a nepřístupný. V Tažovické Lhotě se setkáváme se značkou NS. Tvoří ji červené písmeno T ve žtutém čtverci, ale značení je dost sporadické a na dost důležitých místech občas zcela chybí.
Za Lhotou proto odbočujeme na rozcestí polních cest spíš intuitivně směrem vzhůru okrajem louky. Objevují se daleké výhledy ohraničené mnoha kopci Šumavského podhůří. Moc se nezdržujeme a směřujeme k vrcholu označeném jako Boží kámen (621 m n. m.), kam vede z naučné stezky krátká odbočka. Shluk velkých balvanů, které se před námi objeví je opravdu působivý. Lezeme na nejvyšší balvany a snažíme se lapat vesmírnou energii, která sem má proudit.
Podle současného popularizátora energetických bodů a linií v krajině, Pavla Kozáka, jde dokonce o jednu z nejsilnějších přírodních svatyní Česka. Dotýkáme se středových kamenů ve snaze zjistit vyzařující energii, ale odezvou nám je vždy jen chlad kamene. Přesto okolní prostředí vnímáme velmi pozitivně, k čemuž přispívá i okolní borový les. NS Boží kámen dále překračuje cestu z Kraselova a vede nás lesem na protažený hřeben vrchu V Štěrbici. Přes louku z něho dohlédneme do údolí Mladotického potoka, i k mírně zamlženým vrcholkům Mladotického vrchu, Hůrky a blízkého Tyterce. Dolů, zpět k Tažovické kapli, je už jen skok.
Kolem hradu Rabí k zámku v Žichovicích
Z Tažovic jedeme kolem Nezamyslic, od kterých je dobře vidět hrad Rabí, který si i fotím. Viditelnost je však dost mizerná a tak jde jen o obrázky dokumentární. Zastavujeme u hezkého Žichovického zámku a děláme jeho malý průzkum. Jeho místnosti jsou přestavěny na byty a není v současnosti přístupný.
Hory Matky Boží mapka Hory Matky Boží - Velhartice
Když jsem poprvé s báglem na zádech putoval krajinou mezi Svatoborem a Vidhoštěm u Kolince, uchvátil mě příchod do malé vísky se zvláštním názvem Hory Matky Boží. Zničeho nic jsme se z lesů a strání ocitli rovnou jednou nohou ve středověku. Kamenná dlažba vedla naše kroky úzkou uličkou přímo k vznešenému kostelu a velké návsi před ním. Vlastně ale náměstí, protože obec, ležící v nadmořské výšce 676 m n. m., se ještě na počátku 20. století uváděla jako město, kde žilo 660 obyvatel. Nyní jich zde trvale bydlí jen okolo stovky, svoji malebnost tím ale neztratila. Jak napovídá název, jednalo se o město horní, neboť zde v roce 1520 byly otevřeny zlaté doly. Obyvatelstvo bylo osvobozeno od poddanství, bohužel nevýnosné doly brzy upadly. Ani pokus o jejich obnovu v 17. století se zcela nezdařil a v 18. století bylo dolování ukončeno. Ještě v roce 1828 byl učiněn poslední marný pokus najít zde zlato. Díky tomu se v nedalekých Velharticích začalo městu říkat hanlivě Zlámané Hory.
Nás sem přivedla možnost projít si Naučnou stezku Důlní činnost, po které nejprve obkroužíme kapli Proměnění Páně (z roku1842), kolem čtrnácti dokola roztroušených kapliček křížové cesty. Kalvárie je na místě kříže, u kterého se modlívali horníci, než vstoupili do šachty. Vlevo vedle kaple je pod křížem studánka se stojatou a nepříliš čistou vodou. Další část naučné stezky vede z Hor Matky Boží na jih, kde je kolem nedoluštěného vrchu Křížovka (765 m n. m.) rozeseto mnoho důkazů o dávném dolování zlata.
Stezka nám nakonec umožní i skvělý výhled k bájnému vrchu Svatobor, na vzdálený Sokol (Antýgl) a také zasněžený Poledník s výraznou rozhlednou. Slunce se pomalu sklání k západu, a tam ho již netrpělivě očekávají mraky oblačnosti, ze které do neděle již ani nevykoukne. Kolem skal Křížovky se vracíme do Hor a jedeme přes Velhartice do Nemilkova k sympatickému penzionu Nemílek, odkud budeme podnikat naše další ataky.
Od hradu Velhartice na Borek
Dopoledne se vracíme do nedalekých Velhartic. Zdejší hrad je samozřejmě zavřený, ale to nás neodradí od podrobného průzkumu jeho okolí. Nejprve nás uvítá skanzen několika milých dřevěných stavení. Je nízká oblačnost, pošmourno, jen těžko se s tím srovnává především můj Nikon s nasazeným širokoúhlým objektivem. Asi proto cvakám mnohem víc, než je zdrávo.
Bohužel nám dnes nepomůže ani to, že je 4. ledna 2014, a tedy den, kdy projde planeta perihéliem, to znamená bodem na ekliptické elipse, kdy je nejblíže Slunci (147,1 miliónu km) a současně se pohybuje nejvyšší rychlostí. Od dnešního dne se začne naše planeta od Slunce zase vzdalovat, zpomalovat, aby se začátkem července v nejvzdálenějším bodě znovu k němu začala přibližovat.
Chceme obejít celý hrad, ale zastavuje nás palisáda a strmý svah končící hluboko pod námi až v Ostružné. Jdeme proto opačným směrem. Za hradbami se objevuje známý a světově unikátní gotický kamenný most se čtyřmi lomenými oblouky, který pravděpodobně nechal postavit Menhart z Hradce. Ten měl v úmyslu uschovat zde korunovační klenoty v době, kdy byl Karlštejn ohrožen husity. Klenoty se sem nakonec dostaly v době Menhartových sporů s Jiřím z Poděbrad a byly uschovány po dobu pěti let. Možná hodinu trávíme u mohutných hradeb, ale protože v plánu máme ještě pochodové cvičení, přesouváme se dolů k říčce Ostružná.
Tady si v malém obchůdku chvíli v prohlížíme dřevěné výrobky řezbáře Karla Tittla, především betlém, který je zasazen do 14. století, doby, kdy byl postaven Velhartický hrad. Líbí se mi malý výtvor "dívky v pařezu" a moc nechybí, abych částku 550,- Kč nakonec vytáhl z peněženky.
Kolem Ostružné vede příjemná cesta vyznačena modrou ruristickou značkou a zelenobílou značkou Naučné stezky Velhartice. Po ní jdeme až k chatě Jana Wericha. Nad námi se zdvihají skály, které jsou součástí PR Borek u Velhartic. Tato přírodní rezervace byla vyhlášena v roce 1990 a chrání území o rozloze 38 ha v nadmořských výškách 587 - 800 m n. m. Důvodem vzniku je zachování reliktního boru. Rezervace se nachází na severním a částečně i východním svahu kopce Borek (859 m n. m.), na pravém břehu říčky Ostružné. Na území převládá reliktní bor a na nejexponovanějších místech se nacházejí křemencové skalky s typickými porosty lišejníků. Kromě borovice lesní zde roste smrk ztepilý, jedle bělokorá, buk lesní, u říčky olše s jasany. Z bylin zaujme například vrbka úzkolistá, divizna černá nebo dřípatka horská. Geologický podklad tvoří křemence, ruly a paruly. Těžilo se zde zlato a stříbro.
Z tohoto období se dochoval vchod do štoly dolu, nedaleko tabule č.3 Naučné stezky Velhartice. Přestože podle mapy vede NS pouze k Werichově chatě, je nedaleko od ní vyznačena odbočka vzhůru k Borku. Tu s povděkem využíváme. Stromy bohužel nedovolují výhled na hrad Velhartice, byť jdeme nedaleko hrany vrcholové plošiny, která zde skalkami padá prudce do koryta malého potoka hluboko pod námi. Krásné místo na ostrohu pod vzrostlými borovicemi využijeme alespoň k menšímu občerstvení.
Údolím potoka přichází od Ostružné cesta s vyznačenou červenou turistickou značkou. Je to už hodně dávno, kdy jsme se s bratrancem Mirkem vydali na první delší vandr a právě po ní prošli. Psal se rok 1984 a jeho trasa vedla ze Švihova přes Klatovy, Velhartice, Petrovice, Hartmanice, Rejštejn, Antýgl, Horskou Kvildu, Zlatou Studnu, Šindlov, Horní Vltavici a Lenoru k Soumarského Mostu, kde jsme to zabalili. Mírovi vadil po pětidenní chůzi puchýř, který měl přes celou patu, a mne demotivovala stále se stupňující bolest zubu. I tak jsme ušli pěkný kus cesty, s dlouhými denními porcemi kilometrů a, i když jsem od té doby Šumavu přešel celou ještě mnohokrát, dodnes si ji celou podrobně pamatuji.
My tuto značenou cestu po krátké domluvě jen přecházíme. Měníme tím původní záměr obejít celý rozlehlÿ masív Borku (859 m n. m.) a jdeme nově vytvořenou cestou zakousnutou do svahu hory v severním úbočí. Očekáváme od ní letecké vyhlídky na hrad Velhartice, což se brzy i splní. Za potokem nám dává zabrat stoupání ke kostelu sv. Máří Magdalény.
Jako by nás k sobě vůbec nechtěl pustit. Pro maliní a ostružiní musíme nakonec v ostrém svahu obejít celou hřbitovní zeď, abychom dovnitř alespoň nakrátko nahlédli. Jen rychle obejdeme kostel, a protože mezi hroby máme podivný stísňující pocit a navíc začíná pršet, raději opuštíme toto chmurné místo. Až dodatečně z netu zjišťuji možnou příčinu našich pocitů.
Z webových stránek moskyt jsem se dozvěděl následující:
Stranou od obce Velhartice, v polích u lesa, obklopuje kostel sv. Máří Magdaleny z roku 1373 malý hřbitov. Vypadá nenápadně jako každý druhý vesnický hřbitůvek a na první pohled na něm není nic výjimečného. Je obehnán zdí a vchází se do něj kamenným portálem, který by stejně jako kostel nutně potřeboval generální opravu. Za zdí je natěsnáno mnoho hrobů – jak napovídají náhrobní kameny, hrobů hodně starých i zcela současných. Mělo by to být místo klidu a míru, pro zesnulé přímo klidu věčného. Zdá se však, že tomu tak úplně není. Jako by tu bylo přítomno něco zneklidňujícího, ne-li rovnou zlého. Něco co tu přetrvává z minulosti, něco, čím je vinen člověk. Že by někdo ten věčný klid a mír nebožtíků kdysi narušil nějakým zavrženíhodným činem a od těch dob je tím hřbitov poznamenán? Zdá se, že tomu tak opravdu je.
Před dávnými a dávnými časy, v dobách, které už nepamatuje zřejmě žádný ze stávajících náhrobků se zde prý odehrálo cosi děsivého. Cosi tak odporného, že zatím nikdo nebyl schopen hřbitov od následků tohoto činu očistit. Cosi, co prý později inspirovalo Karla Jaromíra Erbena (*1811) k napsání balady Svatební košile, poprvé zveřejněné v roce 1843.
Měla jsem, smutná, milého, život bych dala pro něho! Do ciziny se obrátil, potud se ještě nevrátil.
Jak všichni jistě víme, je Svatební košile ze sbírky Kytice o lásce, rozloučení, dlouhém čekání, ale i o smrti, strachu, víře a také o oživlém mrtvém. Strašidelná pohádka pro dospělé? Básníkova obrazotvornost? Zřejmě mnohem víc! Vždyť Erben byl nejen veršotepec, ale i sběratel lidových pověstí, folklorista a historik.
Podle publicisty Ing. Pavla Kozáka (Tajemná místa Pošumaví, 2001) proběhl kdysi v jihovýchodní části velhartického hřbitova jakýsi obřad černé magie, jehož účelem bylo právě oživení mrtvého. Tento obřad byl podle všeho úspěšný a stopy velmi negativní energie, která se při tomto rituálu uvolnila tu zůstávají dodnes. V souvislosti s touto událostí zde mělo dojít i k ohrožení života ženy, kterou na poslední chvíli zachránila až vyšší moc?! Co říká Erbenova balada? Milence rozdělí dálka, z které se on již živý nevrátí. Je pohřben u rodné vesnice a jedné větrné noci si coby oživlý umrlec přijde pro svou milou.
Pohnul se obraz na stěně - i vzkřikla panna zděšeně lampa, co temně hořela, prskla a zhasla docela. Možná, žeť větru tažení, možná i - zlé že znamení! A slyš! na záspí kroků zvuk, a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! "Spíš má panenko, nebo bdíš? Hoj, má panenko, tu jsem již! Hoj, má panenko, co děláš? a zdalipak mě ještě znáš, aneb jiného v srdci máš?"
Panenka zřejmě v srdci jiného neměla, někdo jiný však možná měl v srdci panenku. Toužil a trápil se. S hrůzou však poznal, že dívka nepřestala milovat svou starou lásku, i když už mrtvou. Cítil se zrazen a ponížen, posedla jej myšlenka na pomstu a odhodlal se k hroznému činu. Oživil mrtvolu! Oživil na velhartickém hřbitově pohřbeného milence té dívky či ženy, kterou chtěl tak hrozně potrestat. Temnou nocí pak to oživlé tělo „neživého“ zamířilo tam, kam ho to vždy neodolatelně táhlo, aby si to co mu bylo za života nejdražší odnesl sebou i do říše mrtvých.
A on tu napřed - skok a skok, a ona za ním, co jí krok. Psi houfem ve vsi zavyli, když ty pocestné zvětřili a vyli, vyli divnou věc žetě nablízku umrlec!" Pěkná noc, jasná v tu dobu vstávají mrtví ze hrobů, a nežli zvíš, jsou tobě blíž má milá, nic se nebojíš?"
Na různé podivné síly citliví lidé říkají, že vystopovat se dá dodnes dokonce i místo, kde umrlec přenesl svou milou přes hřbitovní zeď. I tady prý dodnes zbylo něco zlého z té děsivé noci a třešeň, která tu dlouho poté vyrostla, to zkroutilo do tvaru odporné smrtelné křeče. Mrtvý pahýl tohoto žalostně zmučeného stromu tu vně hřbitovní zdi, jižně od vstupní brány stojí dodnes.
"Hoj, má panenko, tu jsme již! Nic, má panenko, nevidíš?" "Ach proboha! Ten kostel snad?" "To není kostel, to můj hrad!" "Ten hřbitov - a těch křížů řad?" "To nejsou kříže, to můj sad! Hoj, má panenko, na mě hleď a skoč vesele přes tu zeď!"
Negativní energie, která tu od dávných časů, kdy došlo k oživení mrtvoly přetrvává, je podle všeho i dnes velmi nebezpečná a někteří už jen před samotným pobytem na hřbitově varují. V minulosti prý došlo k několika pokusům prostor hřbitova „očistit“. Tato snaha však zřejmě nebyla zcela úspěšná a zlo je údajně hlavně v oblasti, kde k oživení došlo, stále přítomné.
Těžko asi říci, drží-li se jen samotné lokality, půdy, nebo je vázáno hmotou náhrobních kamenů, hrobem oživeného, či jeho kostmi. Vzhledem k tomu, že však i jiná místa hřbitova podle všeho nesou negativní otisk dávné zombiezace, je problém přesného určení a následného odstranění zdrojů záporného vyzařování zřejmě poněkud složitější. Pavel Kozák upozorňuje také na kamenný kříž zasazený do dlažby předsíně bočního vchodu kostela sv. Máří Magdaleny.
I on je prý poznamenán energií nešťastného rituálu a silový bod se překvapivě nenachází ve středu kříže, jak je obvyklé, ale v jeho horním rameni. Podle Kozáka by se neměl tento boční vchod do kostela raději vůbec používat. Jako by to nestačilo, skrývá Velhartický hřbitov ještě jednu zvláštnost. Ze zděného štítu kostela sv. Máří Magdaleny již odedávna shlíží na příchozí několik tmavých skvrn, které při pozornějším pohledu nápadně připomínají dívčí tvář. Skvrny prý na chvíli zmizí, když štít dostane novu omítku či nátěr, ale pak se znovu objeví. Vystoupí zvolna ale nezadržitelně z bílé barvy štítu, jakoby chtěly něco naláhavého sdělit.
Někteří místní věří, že tvář patří dívce unesené sem oživlým umrlcem. Jiní si myslí, že jde o obličej hradní paní, či jiné ženy, která poblíž kostela kdysi tragicky zahynula. Jde snad o další otisk energie, uvolněné při souboji s „neživým“, nebo při jiném neštěstí, zachycený zdí jako paměťovým médiem? Možná. Možná se ale jedná jen o tmavé skvrny špíny, kterou vylučuje vlhká zeď a které jen pouhou náhodou připomínají lidskou tvář.
Kostel na velhartickém hřbitově se má brzo opravovat. To by mohlo být pro podivné fleky velmi tvrdou zatěžkávací zkouškou. Ve dvou a ještě pro jistotu v denní hodinu jsme se přeci jen jednoho letního parného odpoledne odvážili na Velhartický hřbitov vstoupit. Nevím, jestli to způsobilo to horko, nebo opravdu jakási negativní energie, vládnoucí tu od dob temného obřadu, ale příjemně nám tu nebylo. Už samotná stavba kostela působí poněkud tíživým dojmem. Není to klasický venkovský malebný kostelíček, ale spíš ponurá chátrající neforemná kaple. Hřbitovní zeď obklopuje neprostupná divoká vegetace, za rohem hřbitova, kde byl oživen umrlec a kam se nedoporučuje chodit, pak stojí řada vysokých, ale jaksi neduživých, na větve chudých modřínů.
Necítili jsme tu sice přímo žádné intenzivní silové působení, ale dlouho se nám tu setrvávat nechtělo. Jakoby na tomto místě skutečně číhalo i za jasného letního dne cosi zneklidňujícího. Obešli jsme kostel, nahlédli do předsíně s křížem, přečetli pár náhrobků a pak jsme hřbitov zdánlivě bez úhony opustili. Umrlec nás nenapadl a do márnice nás nic nezavřelo.
Zcela bez následků se však přeci jen naše návštěva tohoto divného místa neobešla. Mě chvilku po opuštění Velhartic totálně ochromila zatím nepoznaná míra dehydratace, můj kolega ještě toho dne onemocněl a dlouho se pak z agresivní choroby vzpamatovával. Snad to ale bylo opravdu jen z toho horka!?
Velhartický hřbitov stojí na místě bývalého pohřebiště ještě z časů Velké Moravy a k popisované děsivé události zde podle všeho došlo krátce po tomto období. Jde tedy o legendu velmi starou, přestože Karel Jaromír Erben, který se jí inspiroval, situoval svou báseň do poněkud bližší minulosti. Ve starém příběhu i v Erbenově baladě se navzájem prolínají křesťanské i pohanské motivy. Proti starým temným nepřátelským silám a rituálům jsou nasazeny zbraně nového náboženství a vyhrávají. Vyhrávají, protože mají symbolizovat dobro, ale vítězství není vůbec snadné.
Pověst přejímá funkci jakéhosi lidového kázání – vzorce správného chování: Vidíte, že zlo číhá na každém kroku, rodí se i z těch nejušlechtilejších citů a je potřeba se mít před ním stále na pozoru. Zachránit vás může jen „správná víra“.
"Tělo do hrobu přísluší, běda, kdos nedbal o duši!"
Jak to ale dopadlo doopravdy? Je možné najít nějaký důkaz, že nejde jen o pouhou místní pověst? Není známo, co se dál mělo dít s oživlou mrtvolou, zachráněnou ženou ani s tím, kdo zlo na hřbitově probudil. Stalo-li se to, pak příliš dávno. Všechny hmatatelné stopy, pokud kdy nějaké existovaly, jsou zřejmě navždy pohřbeny někde mezi velhartickými rovy a z děsivého příběhu tu tak možná zbylo jen něco divného, neměřitelného, něco čemu nerozumíme a působivá Erbenova poezie.
Ve Velharticích na chvilku jdeme do hospody, kde se zrovna občerstvují Tři králové - Kašpar, Melichar a Baltazar. Počasí nakonec rozhoduje za nás, že pro dnešek to balíme. V Nemilkově sice ještě zkoušíme zahlédnout daňky v nedaleké oboře, ale i oni vzali zavděk úkrytem a pod korunami mladých stromů je téměř nevidíme.
Na hrad Klenová
Ani nedělní ráno nás nevítá příliš optimisticky. Spíš naopak. Při odjezdu od Nemílku se kolem válí hustá mlha. Ta sice za Běšinami zůstává vysoko nad námi, šero je ale neměnné. Zkouším zdálky fotit obrysy hradu a zámku Klenová, kam máme namířeno.
Nakonec vyjíždíme až do sedla u staré sýpky a parkujeme hned vedle rozohněného býka. Naštěstí jen bronzového. Jeho socha byla původně umístěna ve svahu před hradem Klenová kousek nad Vilou Paula. Tam se však stávala oblíbeným cílem vojáků z blízkých janovických kasáren, vracejících se ze zámecké restaurace, kdy sochu několikrát svalili ze svahu. Proto byla po roce 1989 přenesena na současné místo před sýpkou, kde se stala oblíbenou atrakcí.
Okolí hradu dnes využívá Galerie Klatovy/Klenová, a tak zde můžeme spatřit několik skulptur. Výtvarná galerie na zámku byla založena již v roce 1964 jako Okresní galerie Klenová, s převážně českým uměním z 19. století. Rokem 1973 se galerie stala součástí Okresního muzea v Klatovech a činnost byla omezena. V roce 1989 vznikla současná Galerie Klatovy/Klenová.
První zmínka o hradu pochází z roku 1287 (z 13. století se zachovala hranolová věž), zámecký palác je z 14. a 15. století. V 15. století bylo vybudováno mohutné vnější opevnění a z 16. století pochází renesanční křídlo. Od 17. století hrad chátrá.
V zimním období možná funguje zámecká restaurace, což jsme nezkoušeli, ale dovnitř hradu se nedostaneme. Opět nám nezbývá než se projít po valu hradního příkopu, obdivovat velikost, a krásu hradu i zámku zvenčí. A obdivovat je opravdu co! Klenová je pro mne příjemným překvapením. Je s podivem, že jsem zde poprvé. Nakonec dobýváme i hradby hradu. V dáli z kdysi vojenské střelnice vytrvale zní ozvěna pěchotní palby, my se procházíme po ochozu a připadáme jako ve středověku. Na hradní nádvoří kvůli zabezpečeným mřížím jen nahlížíme. Odpoledne pak všechny naše další plány zkazí přechod fronty a vytrvalý déšť.