Na atraktivní vrcholy Železnorudska I.
Na Polom a Sklářský vrch, konečně s dalekými výhledy
Během jízdy autem do Železné Rudy jsme se snadno shodli na tom, že tento první den vystoupáme z Gerlovy Hutě na Polom, jehož hřeben slibuje daleké výhledy na velkou část Šumavy. Orkán Kirill a kůrovec dokonale před lety odlesnili dvojvrcholový hřeben a tak stačí vyčkat na dobré podmínky a vyrazit. Ty bohužel nebyly před třemi roky, kdy jsme na Polom zavítali při akci l. srazu příznivců Šlápot, a šli celou cestu neproniknutelně hustou mlhou.
Dnes je sice zataženo, ale dohlednost je velmi dobrá. Parkoviště spravované NP Šumava u Gerlovy Hutě nás přivítá novým turniketem, který po nás chce na zcela prázdném parkovišti celých 100,- Kč. Nezbláznil se náhodou někdo? Proč kousek za hranicemi k celodennímu parkování stačí jen 2€? Asi jsou Němci chudší, že... Jdeme po cyklotrase kopírující terén v bezprostřední blízkosti silnice na Hartmanice a teprve za můstkem přes potok se od cesty oddělíme. Čeká nás dlouhé tàhlé stoupání, kdy metry naskakují na Vaškovo hodinkách s výškoměrem jen pozvolna. Jdeme smrkovÿm lesem, překračujeme Černý potok a překvapivě nacházíme dva hřiby. Houbám suché a velmi teplé léto vůbec nepřàlo a tak lze jen doufat, že to konec září a říjen dohoní. Přesná lokalizace místa modrou tečkou v mobilní aplikaci nám umožní pustit se na lesní cestu bez nebezpečí bloudění a to nám usnadňuje výstup k odpočívadlu Pod Polomem. U něho je čas trochu si oddechnout a něco pojíst.
Pohledy brousíme po nedaleké Plesné, nebo chcete li Debrníku, který vyzývavě nastavuje své ježaté temeno. I. zóna však bezpečnou cestu vzhůru nenabízí. Důvodem není ani tak nebezpečí nějaké pokuty od příliš horlivého strážce NP Šumava, jako spíš neodklizené polomy po kůrovcové kalamitě. Jistě je snazší vydat se na Plesnou přes sousední Lackenberg Bavorskem. Stezka, která stoupá vzhůru na Polom, je pár desítek metrů za odpočívadlem. Po ní zamíříme vlevo jasně prošlapanou pěšinkou. Zpočátku se jde mezi vyrůstajícími smrčky, ty ale brzy vystřídá smutná krajina plná vývratů, popadaných stromů a dalekých výhledů. Užíváme si je a postupně se snažíme pojmenovat vrcholky okolo nás. Škoda, že je stále zataženo, fotky tak budou ochuzeny o jasnější spektrum barev. Ponurost se však více hodí k trčícím pahÿlům a zkáze co je všude kolem.
Na nejvyšším bodu Polomu (1 295 m n. m.) se fotíme u červenobílé tyčky a očima hledáme další cíl, Sklářský vrch (1 195 m n. m.). Zatím jen marně, neboť je o dost nižší a musíme se k němu probít zvolna se snižujícím terénem. Na pár desítek metrů se dostaneme i do polomů, ale projít se s opatrností dá. Otevřená krajina nám konečně dopřeje pohled na Sklářský vrch. Stoupání na vrchol není nijak výrazné. Proplétáme se mezi balvany a zbytky padlých stromů pod vrcholovou skalku. Rozhledy jsou podobné těm z Polomu, jen více omezené. Dlouho se proto nezdržíme a okolo ohrady se snažíme dosáhnout cestu, kterou ukazuje podrobná mapka. To se daří a zbytek cesty je již jednoduchý.
K autu se dostáváme po čtvrté. Celá cesta nám zabrala 5 hodin. Jistě to jde přejít i rychleji, my ale nikam nechvátali. V Železné Rudě dohledáme penzion Havelka, který nás zaujal dobrým vybavením apartmánů a vstřícnou cenou (237,- Kč s místním poplatkem). To, že je bez polopenze vůbec nevadí. Večer jdeme do města, zakotvíme v restauraci hotelu Ostrý, a já si pochutnám na výborné svíčkové.
Ze Svarohu na Ostrý
Do restaurace hotelu Ostrý máme chuť dorazit i po sobotním treku. Dříve nás však čeká Ostrý jako vrchol. Naplánovali jsme si na něho výživnou trasu hřebenem přes Svaroh a sám jsem zvědavý, jak vše dopadne. Chladné ráno příjemně otepluje slunce, které na nás hledí ze zcela jasné oblohy, i přes nepříznivou meteorologickou předpověď. Je dobře, že se nevyplnila. Zároveň nás bohužel odradila od předem naplánovaného přechodu po hranici k Roklanu. Výluka na trati znamená, že se vezeme do stanice Špičák zadarmo autobusem. Tam dohledáme stanici lanovky, protože si chceme usnadnit začátek dálkového treku výjezdem a zároveň se chceme poprvé porozhlédnout z nové rozhledny na Špičáku (1 202 m n. m.). Ta má klasickou železnou konstrukci, zkrášlenou dřevěným obložením. Schodů na vrcholovou plošinu je opravdu dost a mnoho z nich nese na "zlatém" štítku jméno svého sponzora. Díky tomu se při výstupu nenudíme a máme co číst. Tak jako včera je velmi dobrá dohlednost.
Dlouho pozorujeme okolní vrcholky, po kterých se povalují zbytky mlh, i vzdálené hřebeny, k jejichž pojmenování nepotřebujeme nainstalované popisné cedule. Naopak v nich najdu dost podstatnou chybu, když zjistím že hřeben Ždánova, Královského kamene a Javorníku je pojmenován omylem jako hora Křemelná. Vzdálená a nepatrně viditelná Klostermannova rozhledna na vrcholu Javorníku mi dává zapravdu. Bavorské mlhy mezitím odkryly vrchol nejvyšší hory celé Šumavy, Gross Arberu - Velkého Javoru, a já se ho snažím co nejvěrněji zvěčnit na paměťovou kartu plnou jedniček a nul. Velmi hezky je vidět Nýrská přehrada a vzdálený Hoher Bogen. Dohlédnout lze kupodivu až k Plzni a také na mohutný sloup páry vypouštěný z temelínských věží JETE. Když nahoře začíná být husto, scházíme dolů, abychom byli svědky dalšího z překvapení adresovaného otravným turistům od národního parku.
Široká asfaltová cesta na Rozvodí je zahražena a opatřena cedulkou se sdělením, že je průchod omezený pouze na dobu mezi 15. 6. - 15. 9. Zanadáváme si, který omezenec vymyslel tohle nesmyslné omezení a marně domýšlíme jeho příčinu. Ta bude asi skryta v omezenosti onoho rozhodujícího omezence. Inu, dej blbci štempl a vymyslí ti hovadinu! Jdeme na Rozvodí a z něho sestupujeme nově vyštěrkovanou stezkou k Čertovu jezeru. Poslední roky jsem u něho často, dnes ale k tomu máme pádný důvod. Zopakovat výstup na nádhernou a turistům zbytečně zapovězenou Dámskou stezku, a po ní vystoupat na Svaroh. Venca by rád zdolal i sousední Jezerní horu, je to přece lovec vrcholů, ale to mu důrazně nedoporučuji. NPR i l. zóna to neumožňují.
Nad jezerem se zničeho nic setkáváme s mnoha desítkami turistů. Tohle už jsem zde před dvěmi roky zažil. Spolek přátel Šumavy pořádal výstup na Svaroh a my se s Lenou přidali. I dnes je povolený výstup k bývalé Juránkovo chatě, většina však jde na Rozvodí a odtud stezkou mezi Čertovo a Černým jezerem nad Jezerní stěnu. My se držíme svého plánu a stoupáme sami na hřeben nad Čertovo jezero. Z něho nepříjemnými vývraty sestoupíme na Dámskou stezku a již pohodlně pokračujeme ke Svarohu. Zastavíme až na kamenném moři, kde nás doráží menší skupina, která k výstupu na Svaroh zvolila Dámskou stezku. Dáme chvilku řeč, okoukneme pár hezkých mladých holek a tímto osvěženi stoupáme dál. Přejdeme druhé, menší kamenné moře a nedaleko nad ním už vidíme davy u Juránkovy chaty.
Na rozdíl od minulého výstupu s Lenou nejdeme k výhledu nad Jezerní stěnu, odkud je dobře vidět na Černé jezero. Místo toho si vyslechneme obžalobu ministerstva životního prostředí a pracovníků NP Šumava, kteří jsou odpovědní za to, že mnoho krásných míst Šumavy je pouze pro vyvolené. Nebo pro drzé, kteří se se současným tristním stavem nehodlají smířit. Stačí nebýt slepý a podívat se kolik značených tras pro turisty je na Šumavě a kolik v o poznání menším NP Bavorský les, aby jeden pochopil, že tady něco nehraje. Ve jménu tetřeva je Šumava mrtvá, vylidněná a trpící. Jak dlouho si to ještě necháme líbit?
Venca se probojuje k várce haše s chlebem a tak i já mohu ochutnat z připraveného občerstvení u Juránkovy chaty. Zdrželi jsme se dost, ale nelitujeme. Přes vrchol Svarohu (1 333 m n. m.), kde je umístěn nový kříž, jdeme na nižší skalnatý vrchol na bavorské straně, a potom již frčíme směrem na Velký Kokrháč ( 1 229 m n. m.). Cestou se neustále krmíme zralými borůvkami, kterých jsou zde spousty. Na Velkém Kokrháči je vysoká skála, která svým šikmým uložením odpovídá podobně ležatým skalám na Ostrém. Ten je ještě kus cesty před námi. Jsme v půli mezi Svarohem a Ostrým, a ukazatel sděluje, že na oba dva vrcholy je to 1,5 hodiny. Stezka se posetá kameny a nejde se lehce. Venca zaostává, neboť poskakování po balvanech se mu zajídá.
Na Ostrý (1 293 m n. m.) stezka prudce stoupá. Jde se pod vysokými skalními bloky, kde je část zajištěna ocelovými lany. Na vrcholu bývá živo a stejně tak to platí i pro venkovní sezení u horské chaty. Po nezbytném zdokumentování širokého okolí si ke stolu sedáme také. Dávám si Dunkel Radler a až za chvíli mi dojde, že to je radler z tmavého piva. Tak to piji poprvé. Čas nemilosrdně ukrajuje kousky dne a ačkoliv nám náhradní bus jede až před sedmou, musíme se dostat nejen na nádraží v Hamrech, ale odtud ještě do Hojsovy Stráže. České dráhy si tak ulehčily práci a turisté, co přijdou načas k vlaku do Hamrů, mají smůlu. Téměř 2 km k náhradní zastávce se již překonají včas jen těžko. My s tím naštěstí počítáme a díky tomu, že se přidáme k dvěma místním turistům, dostaneme se k náhradní zastávce včas.
Když těžce dosednu na místo v autobusu, začíná mi být něco podezřelé. Chvíli tápu a pak mi to dojde. Sedím ve stejném autobusu - Mercedesu, ve kterém jsem jezdil před nedávnem týden v Alpách. Navíc jsem si sedl na stejné místo, jako tehdy. Ještě zkouším nastavit větráček nad hlavou - a prokluzuje. Opravdu jsem se nespletl... Do Rudy přijíždíme za šera a hned jdeme ho hotelu Ostrý na večeři. Máme hlad a jsme hodně unavení. Venca kulhá, stěžuje si na kyčel, mě zase bolí koleno, s kterým jsem se trápil před lety. Snad to bude zítra v pohodě.
