Kréta - soutěska Samaria
Ozářená krétským sluncem
s kapkou ledu z Bílých hor
skrývá v sobě i kousek jedu
při sestupu bez pohor
z vůní květů oleandrů
na dně rokle rozvitých
uzmi jedno zrnko medu
ze stěn kolmých, rozpitých
z pramene ho zapij z dlaní
setři pot i špínu měst
vnímej krásu než tě zraní
Samaria cesta cest
Sestup do soutěsky z horské planiny je velmi prudký a jen díky serpentinám schůdný.
Níže je v létě koryto potoka suché a široké. Pomalu jdeme k opuštěné chatě Nikolaos s všude přítomnými oleandry, která je v nejsevernější části. Celá soutěska je přístupná pouze shora, jednosměrně, nebo z Agia Roumeli od moře.
Mapka, kterou mám k dispozici, dává celkem jasnou představu o délce trasy. Zajímavé jsou tu věkovité stromy s rozložitými korunami. Konečně přitéká zleva potok a tak se můžeme svlažit. Horko ale naštěstí není až tak velké.
Uprostřed soutěsky leží bývalá ves Samaria. Dnes jsou zde většinou jen základy bývalého osídlení. Pramen vody je sem veden přímo potokem černou hadicí, a ta nás bude doprovázet až dolů k moři. Kolem nás se postupně zvedají strmé stěny, které jsou čím dál vyšší.
A také užší. Přeskakujeme bystřinu z jedné strany na druhou a postupně se blížíme k Železným vratům. To je nejužší místo trasy, asi tak čtyři metry široké. Procházíme ho pohodlně po povalovém chodníčku.
Dole dáváme další pauzu. Něco pojíme a Lukáše mezitím ňafne nějaká potvora. Chladí si místo ještě asi hodinu. Dolní část procházíme přes můstky a přechody sem tam. Kaňon koryta je stále víc zakousnutý do vápenitého terénu.
Do Agia Roumeli, malé vísky u ústí soutěsky do moře, jdeme vyprahlou krajinou. Únik odsud je možný pouze lodí. Před odplutím ještě navštívíme jednu z mnoha místních taveren.
Celý jih Kréty je nepřístupný, hornatý a už se nedivím proč je tady o ubytování, které jsme na jihu ostrova marně hledali v nabídce CK, taková nouze.
Celková délka treku je asi 16km a pomalým tempem s častými přestávkami trvala kolem šesti hodin. Že však nebyla úplně lehká nám druhý den pověděly naše bolavé nohy.