Kaňonem Křemelné
Vstup do kaňonu
u soutoku s Vydrou, kde začíná svoji pouť Otava, byl (a stále i je) možný buď přebroděním řeky Vydry, anebo zrychleným průstupem svahem nad turistickou chatou u mostu.
Tehdy jsme se snažili i dost skrývat, nikdy nebylo jisté, kdo na vás zavolá nějakého pochybného ochránce veřejného pořádku.
Podél Křemelné vedla slušně vyšlapaná pěšina, nebyli jsme jediní, koho to sem táhlo. O pár km výše ležel přes řeku mohutný padlý smrk a vytvořil slušný most pro snažší přechod na druhou stranu. A tam, jako v nějaké pohádce, bylo upravené ohniště se sedmi kamennými křesly. Ne, jen kameny na sezení, ale rovnou perfektní a pohodlná křesla. Nezabivakovat na tomto místě se snad ani nedalo.
Později jsme se rozhodli najít ve skalách nad řekou jeskyni, nebo nějaký převis a vybudovat si tam základnu, kde by se dalo přespat a podnikat další výpravy kolem řeky, ale také na vrchol hory stejného jména - Křemelné.
Jeden převis se nám po celodenním usilovném hledání podařilo najít. Na práci jsme tehdy byli dobře vybaveni z domova, sekyrkou i lopatkou a tak se nám povedlo vyhrabat a upravit místo ke spaní tak pro tři.
Protože nás bylo ale často víc, spalo se stejně většinou dole u řeky. Tam od vrcholu Křemelné hory stéká i malý potůček s pitnou vodou. Ideální místo...
"Orlí hnízdo"
jak jsme místo nazvali, stále drží svoji původní podobu, kterou dostalo před už víc než 20-ti lety. Za tu dobu spadla jen jedna bříza, ale převis vydržel. Místo je jako dělané pro hluboké rozjímání poustevníků nad životem a jeho smyslem.
Cesta proti proudu Křemelné
občas překvapí neschůdností terénu a tak je někdy lepší přebrodit řeku na druhou stranu, než stoupat vysoko nad skály, které znemožňují chůzi podél břehu. Brodit na řekou ale nejde vždy a všude. Proud i hloubka se mění a můžete si i nedobrovolně zaplavat.
Více se jde přece jen pohodlnou pešinou nad břehem, někdy i přímo podél břehu samotného. Kolem jsou lesy, ale za zakrytou dolní částí Plavebního kanálu (Vchynicko Tetovský) cesta na chvíli pokračuje mokřadními loukami, aby se poté opět vnořila do okolních smrčin.
Zleva přitéká od Mosau (Mechov) zaříznutým údolíčkem vydatný Sekerský potok. I zde lze slušně přespat, jak jsme to i my občas udělali. Také se odsud dá vystoupat na louky a přes Sedlo dojít pohodlně do Srní.
Řeka sama se stále kroutí a tak cesta zabere docela dost času. Je to velký rozdíl, než jít horem. Po zelené značce cesta od Paští ke Stodůleckému mostu trvá jen zlomek této doby. Dole je ale zase na co koukat a co obdivovat, atraktivita této stezky rozhodně na celé čáře vítězí.
U Stodůleckého mostu
je dnes pusto, když si ale vzpomenu na staré pohlednice z těchto míst, vidím všude kolem domy, kostel a život. Obec Stodůlky byla tehdy po Praze největším katastrálním územím v ČSR.
Most, pod dnes již neexistující vesnicí, je i přirozeným předělem cesty kaňonem. Ten se nad ním již více rozšiřuje a zplošťuje. Řeka si přesto zachovává svůj půvab a charakter. Je vhodné mít ji stále po pravé ruce, druhá strana je víc divoká, pokud si nevyberete jako zkratku cestu nad řekou od Stodůlek, přímo přes někdejší cvičnou střelnici. Byla by ale škoda opustit břeh řeky, protože v řečišti přibývá kamenů a dýchne tu na vás ráz kanadské krajiny. Je příjemné v horkém letním dni jen tak brouzdat vodou, anebo si zaskákat z kamene na kámen.
Když se konečně propletete stezkou lesem i mokřady, dostanete se do volnější krajiny bývalého Frauenthalu. Tady, kde řeka obchvátila velkým obloukem horskou louku, se dostanete po jejím přebrodění na již slušnou cestu. Kousek dál, u mostu, je i zastávka autobusu do Prášil, které jsou jen pár km.
