Jen tak si šustit v listí...
Klasickým pendlem zanecháváme jedno z aut na "konečné" v Lenoře a jdeme od volarského kostela směrem Bobík. Jako i na mnoha dalších místech je i ve Volarech a okolí vyznačena nově naučná stezka. Právě po ní máme kousek jít, ale orientace není jednoduchá a tak si místo bezproblémového průchodu městem prohlížíme rozložité Alpské domy, kolem kterých omylem bloudíme.
Cesta směřuje lukami k lesu s výhledy na nedaleký Bobík. Ještě na hřejivém sluníčku vybalujeme zásoby, jelikož je pravé poledne a tedy správný čas na lehčí oběd.
Déle stoupáme jen mírně a před Jedlovou odbočujeme vlevo po klidné lesní cestě. Zlatá barva smíšeného lesa se mění v bučinách na hnědou až okrovou. Kolem jsou roztrošeny jednotlivé balvany, občas se objeví i nějaká menší skalka. Míjíme malou dřevěnou a opuštěnou chaloupku jako z pohádky o Karkulce, a obcházíme vrchol Jedlové po západní straně. Zde je již i asfaltka a nás těší hlavně pěkný výhled k Dobré, Stožeckému vrchu a Trojmezné. Jsme již docela vysoko, vrchol sám měří 1089m, je tedy podobné výšky jako Kleť, či Libín.
Na dalším rozcestí " U obrázku" se krátce dotkneme modré značky, vedoucí od Bobíku do Zátoně. Po ní jsme šly loni při říjnové dvoudenní výpravě do Boubínské obory za jeleny v říji. Nás dnes ale sypaná lesní cesta zavede pod Zátoňskou horu a její dvojitý vrchol. Tady už opravdu brouzdáme bukovým listím a podcházíme přitom rezervaci "Zátoňská hora". Pohled k ohromnými buky porostému hřebínku nás sice trochu láká, ale lenost nakonec přece jen vítězí a tak jen míříme dál k Lenoře.
Do ní již sestupujeme opět asfaltovou cestou a alejí prastarých bříz k lenorskému nádraží a parkovišti pod hotelem Chata.