Jelení říje - Křišťanov a Boubínská obora
11. 4. 2013
Ještě před rozedněním se dostáváme na místo s příhodným názvem "V jelení". A hned na kraji mýtiny slyšíme přeřvávat se jeleny. Pokračujeme opatrně dál a za chvíli již vidíme pět laní i prvního jelena. Lukáš scénu točí na citlivé video a my ostatní se snažíme moc nehýbat. Všude kolem je jinovatka a tak se jeleni na bílé suché trávě budou pěkně vyjímat. Až po hodině se vracíme plni zážitků zmrzlí k autům.
Odkaz na video z jelení říje http://www.youtube.com.
Protože bude o víkendu krásné počasí, platí naše domluva a my vyrážíme vstříc Boubínu, na poslední vícedenní vandr. Auta necháváme dva dny na placeném parkovišti u Idiny pily a razíme k Boubínskému jezírku, které je co by kamenem dohodil. Kolem nás obklopuje pravá, nefalšovaná divočina. Stoupáme ostře vzhůru kolem našeho nejznámějšího pralesa, všude po obou stranách plotu jsou vidět padlé kmeny. U Loveckého zámečku máme konečně čas i na oběd z vlastních zásob.
Lezeme na vrchol Boubína, kde je spousta turistů. Je to hlavně díky rozhledně, která nyní umožňuje přehlédnout dokonale nejen celou Šumavu, ale za příznivého počasí i neskutečně široké panorama alpských hřebenů, od Východních vápencových Alp nedaleko Vídně, až po Berchtesgadenské Alpy na jihozápadě. Dnes tak neomezený rozhled nemáme, ale dobře si ještě pamatuji úžas, který se mě zmocnil při spatření Alp z tehdy ještě pro turisty oficiálně neotevřené rozhledny. Byl prosinec a inverze dokonale vyčistila nebe…Dolů jdeme po mohutném dřevěném chodníku, který bohužel dost hyzdí okolí. Nemám tušení, komu vadí v lese vyšlapaná stezka a raději instaluje podobná monstra. S ochranou přírody to nemá nic společného. Scházíme na rozcestí Na Křížkách a překvapeně zjišťujeme, že už se smí i do Boubínské obory. Měníme proto své plány, které jsme měli stejně každý jiné a přelézáme vysoký plot. Dříve se do obory v době od 1.9. do 15.10., tedy při jelení říji, nesmělo.
Uvnitř Boubínské obory míjíme další, menší oplocený prales - Milešický a hned za ním slyšíme první jelení troubení. Je to zatím z velké dálky, ale i tak má Špagetka nahnáno. Když dojdeme k prvnímu potoku je už skoro pět večer a protože se bude brzy stmívat, hledáme místo pro stany. Jsme dobře skryti mezi dvěma cestami. V klidu pojíme a přitom v nastalém šeru marně dalekohledem hledáme původce řevu. Nad námi u Solovce je jelen slyšet, ale bohužel se neukáže.
Ráno je přívětivé, slunce hřeje a na konec září je nezvyklé teplo. Pokračujeme kolem Malého Bobíku na Bobík. Vycházíme z obory, která je o dost zmenšená. Dříve v ní byl i Bobík s širým okolím. Do sedla Pod Bobíkem vede krátké, ale docela strmé stoupání a naše výška 1 207 m dává tušit, že nejhorší už máme za sebou. Vrchol je ještě teď v září plný velkých a sladkých borůvek. Stromů po polomech sice ubylo, ale rozhled stejně není nejlepší. Slunce pálí a tak si sušíme propocená trika, a zapisujeme svůj výkon do potrhané vrcholové knihy. Trochu si počteme zápisky v několika jazycích a frčíme zase dolů.
Červená pokračuje k Volarům, ale my uhýbáme doprava a po klidné cestě pomalu klesáme k autům do Zátoně. Jdu opravdu volně, je dost času a tak fotím podzimní krajinku. Nakonec se vracíme na původní červenou značku u ohrady, odkud nás modrá odvádí dolů k parkovišti. Cestou domů se ještě stavíme na večeři ve volarské restauraci ve starém Tyrolském domě a spřádáme plány na další cesty do hor.
