Českosaské Švýcarsko, kraj pískovcových skal
Den první – Panská skála a Jetřichovické vyhlídky
S Lukášem vyrážíme ráno přes Strakonice, kde nabíráme Romana s Honzou a přes Prahu a Mělník přistáváme u Kamenického Šenova, kde se kousek od hlavní cesty tyčí velká přírodní zajímavost – Panská skála.
Jde o vulkanický čedičový útvarem na českém území. Skála je tvořena pěti až šetibokými sloupci, které jsou uspořádány svisle a šikmo. Některé sloupce jsou dlouhé až 12 m a v průměru mají okolo 20 - 25 cm. Celý útvar připomíná píšťaly varhan a proto se nazývá "Kamenné varhany". Pod skálou se nachází malé jezírko, které vzniklo z vytěžené jámy.
Ubytování máme v chatce kempu v Jetřichovicích, který se na týden má stát naší základnou. Cena i s poplatky pro nás čtyři je okolo 500,-Kč. Kemp má ve svahu asi 25 slušně velkých chatek, restauraci a sociální zařízení nevalné úrovně. Alternativu v podobě spaní pod stanem jsme už doma po úvaze zavrhli a jak čas ukázal, bylo to dobře.
Kolem třetí jdeme na první kratší výlet k Mariině skále s vyhlídkovou chatičkou na samém vrcholu. Cesta z Jetřichovic rychle nabírá výšku a protože je dusno a vedro, leje z nás jako z konve. Docela nás to odrovnává a teprve nahoře se vzpamatujeme. Výhled na vedlejší Krkavčí skály a hradbu Falkenštejnu je krásný, jen šedivé nebe nedovolí dělat lepší fotky.
Stoupáme dál po červené na Vilemininu stěnu, odkud máme Mariinu skálu jako na podnose. Cesta se kroutí podél skal k Purkartickému lesu a další dominantě, Rudolfově kámenu, na kterém je další, hezčí rozhlednová chatka. Tady by nebylo marné přespat, je tu romantické místo přímo na vrcholu Ostrohu. I když už se rychle blíží večer, stále potkáváme další turisty lačné dalekých výhledů. My se už začínáme vracet a okruh uzavíráme sestupem zpět do Jitřichovic. Tady je pár pěkných hospod a tak svlažujeme naše vyprahlá hrdla. Nakonec to až tak krátké ani nenáročné nabylo, přece jen velké převýšení ve skalách je znát.
Den druhý – Myšími dírami s deštěm v zádech
Už v noci začíná pršet a tak přizpůsobujeme plány a teprve když přestane, jedeme autem do Jetřichovic k zastávce po parku pendlujícího autobusu. Odtud se přes Chřibskou přesouváme do Doubice.
Tady stojí zajímavá restaurace v jejímž okolí exhibují desítky nádherných dřevených soch a nad nimi i několik obrněnců vysloužilé vojenské techniky. Dáme si jen polévku a míříme mírným, ale trvalým stoupáním po žluté k Tokáni. Bohužel opět začíná pršet. Pláštěnky nás chrání jen napůl. Voda z nebe i ze smrkových větviček bezproblémů proudí do našich bot a na kraťasi. Navíc toho přes kapuci není moc vidět. U chatky U sv. Eustacha potkáváme pracovníka NP. Ten má evidentně radost, že i v takovém nečasu vidí turisty a doporučí nám další cestu Úzkými schody, lidově Myšími dírami. Nad nimi se totiž cesta dvojí. Je možné jít vpravo smykem, kudy dříve sjížděli dolů dřevorubci na kládách, anebo nově vybudovanými žebříky úzkými průchody ve skalách. Spouštíme se dolů po naklopených žebřinách. Hned nahoře klepnu foťákem skrytým pod pláštěnkou o šprajcli a dolů do Myší díry letí uzávěr objektivu. Když vidím kde je, nemám náladu jeho vyproštění řešit.
Cesta se srovnává a my se dohadujeme jestli takhle zmáčení a prokřehlí zajdeme do hospody Na Tokáni. Nakonec raději rychle sestupujeme po dobré cestě do Jetřichovic. I tak trvá sestup haťovým dolem Branka hodinu.
Den třetí – Tichou soutěskou k Pravčické bráně
Ve středu je konečně hezky a tak hned ráno jedeme autem na Mezní Louku. Odtud již míří naše kroky do Mezné a výživným sestupem k řece Kamenici. Zde jsou ve skalách dvě soutěsky, Divoká a Tichá (též Edmundyho). Projít pěšky se nedá ani jedna, ale Tichá je dnes splavná za příslušný poplatek (70/30,- Kč) pramicemi. K nástupu se jde kolem řeky různými podchody a tunely ve skalách. Chci, aby Lukáš něco konečně natočil i kamerou. "A co asi, dyť tady nic zajímavýho nejni..." odsuzuje moji zbytečnou aktivitu. Nakonec se nechá ukecat až k natočení několika málo minut z lodě, kterou bidlem pohání náš ukecaný průvodce. Cestou spouští ze skal nad našimi hlavami krátký vodopád a chce nás utopit neustálým rozhoupáváním loďky. Míjíme v protisměru hned několik přeplněných lodí, přestože jedeme jen necelý kilometr. Je tady dost provoz.
Stejně husto je i při sestupu, již po svých, do Hřenska. V Hřensku je mezi skalami utopeno pár restaurací a kiosků. Necháváme je trochu vydělat. Cesta k Pravčické bráně stoupá asi 2km po cestě, kudy bloudí několik desítek aut, marně hledajících místo k zaparkování. Odtažení a pokuta, jak ukazují cedule kolem, budou dost mastné.
My, vytrvale, ve štrůdlu dalších přírodu milovných poutníků, ukrajujeme další a další výškové metry. Kolem zní Babylon jazyků. Před branou si ještě odskočíme k nedalekému převisu a poté již cik cak vystoupáme k Sokolímu hnízdu. To je restaurace přilepená z boku k Pravčické bráně a dnes slouží i pro výběr daní. Tedy správně řečeno pro poplatek umožňující výstup na vyhlídkové plošiny nad Pravčickou branou i na ni samotnou. Dnes již jen pod ni, protože možnost vyjít až na plošinu brány byla asi navždy zamítnuta. I tak je tady možnost se dokonale vyřádit. Šplháme na protější plošinu s mnoha různými vyhlídkami a těšíme se ze zázraku přírody. Škoda jen, že stejný nápad má taková spousta lidí. Soukromí si tu rozhodně neužijeme.
Proto se docela rádi po čase vzdalujeme kolem Křídelní stěny a po červené vrstevnicové stezce kvapíme směrem k Mezní Louce. Tahle stezka se opravdu povedla a její průchod lze jenom doporučit.
Den čtvrtý – Kolem Křinice na Kyjovský a Brtnický hrad
1 gigová karta v mém foťáku je zcela zaplněna a tak tomu přispůsobíme i dnešek. V Chřibské, ani v Krásné Lípě neuspěji a tak jedeme autem do Rumburku. Tady konečně umí vypálit z karty fotky na DVD a my po brzkém obědě v Krásné Lípě zahajujeme pochod v Kyjově.
Místo údolím Křinice nás odbočka, kterou nelze minout, opět šíbuje do skal nad říčkou. Jdeme na vyhlídku, potom dolů k potoku, pak opět nahoru na Kyjovský hrad... Prostě zábava. Nohy nás všech dnes odmítají službu, krize je už po prvních schodech patrná.
Nahoře na Kyjovském hradu poznávám místo, kde jsme ještě mladí, někdy před 25lety při svém přechodu Českého Švýcarska v bouřce pod igelitem přespali. Nejlépe by si to jistě vybavil Míra, který se uložil do malého dolíku a ve dvě v noci se probral v nepříjemně chladivém jezírku. Poté nad našimi hlavami do rána stepoval a drkotal zubama tak strašně, že už se pořádně nevyspal nikdo z naší, tehdy asi osmičlenné tlupy.
Z tohoto pohledu nás těší, že nevlídné noci můžeme trávit v suchu chatky. Tehdy by to však byla velká potupa...
Na dnes nemáme přesný plán a protože krize je jasně patrná, odbočujeme z Kijovského údolí u Turistického mostu k dalšímu hrádku, Brtnickému a k jeskyni Velký Pruský tábor. A protože se neradi vracíme stejnou trasou, na Hvězdné vybíráme jednu z cest do údolí Brtnického potoka. Samozřejmě tu horší, která se ztrácí mezi skalami v hustém smrčí. Prolézáme skoro po čtyřech dál a zanedlouho nás odmění již bezvadná stezka mířící dolů kolem potůčku. U Brtnického potoka je modrá turistická značka i cyklotrasa a tak po ní jdeme na bývalé Zadní Doubice. Za nimi nás již opět asfaltka vede zpět k Turistickému mostu a do Kyjova. Potkáváme výpravu vozíčkářů a dětí, kteří s sebou mají povoz tažený koněm a oslem. Osel je krásný a my očima hledáme Šreka. Ten ale asi usnul někde ve skalách.
Den pátý – Pavlího údolím do Rynartic a na Suchý v
Ráno opět prší a nevypadá to dobře. Teprve po dvanácté déšť utichá a my po obědě v restauraci kempu jdeme do Pavlího údolí. To se vine kolem Chřibské Kamenice. Nezastaví nás ani cedule se zákazem vstupu kvůli poničeným můstkům na trase. Tenhle potůček se přece dá lehce přebrodit.
Malý kousek před námi popolétá čáp černý a my volně přecházíme potok po ještě funkčních mostech ze strany na stranu. Až dále musíme improvizovat, můstky jsou strženy, je vidět jak řeka umí zatočit nejen s nimi, ale i se stromy v okolí.
Skáčeme přes kameny, přecházíme přes padlé stromy a bez újmy na zdraví docházíme k rozcestníku pod Rynaltice. Do nich stoupáme tvrdě lesem a po modré dále až pod Suchý vrch.
Tady opět začíná vydatně pršet. Bereme pláštěnky a stejnou mokrou cestou jako v propršeném úterku klesáme do Jetřichovic.
Prší vydatně celou noc a ráno máme před chatou malý gejzírek. To voda valící se chodbičkami nebohého krtečka prýští ven velkou silou jako z absurdní fontánky Jetřichovického lesního skřítka.
Nemá cenu trávit další den v postelích, předpověď je zlá, a tak se sbalíme a po deváté již míříme přes Srbskou Kamenici do Děčína. Zpět jedeme přes Ústí nad Labem po dálnici a za čtyři hodiny jsme ve Zlivi.
A doma se s údivem díváme na zprávy o záplavách v Libereckém kraji, ale i na Děčínsku, právě na říčkách Chřibská a Srbská Kamenice, které s sebou berou domy i mosty ve více než stoleté potopě. Večer už by byl odjezd z kempu v Jetřichovicích nemožný.
A jak to vypadá dnes na Kamenici, v Chřibské, v Jánské a v Hřensku, poničených velkou vodou? Soutěsky jsou na dlouhé měsíce poničeny, pramice odplaveny a škody se pohybují jen v Hřensku a okolí v desítkách milionů korun.
