České Žleby - čtvero ročních období
Ohlášené bouře a následná studená fronta se přičinily o to, že jsme vzali na milost útulnou ubytovnu NP Šumava v Českých Žlebech. A protože na poslední chvíli odhlásily rezervaci hned tři velké apartmány, mohli jsme si z jednoho z nich užívat krásný výhled ke Stožci a Trojmezné.
Kapraď (1 026 m n. m.)
Pozdní páteční dopoledne nás v Českých Žlebech vítá příjemné hřejivé slunce. Parkujeme hned před ubytovnou NP a protože předpověď hrozí odpoledními bouřkami s obratem počasí, nezdržujeme se s ubytováním a hned míříme k vrchu Kapraď, našemu prvnímu cíli. Brzy se ze žluté turistické značky spouštíme vlevo a podle průseku bývalé železné opony klesáme k potůčku mezi vrcholy Toku a Kapradi. V zimě po něm vede stopa do Stožce, nás ale čeká táhlé stoupání k rozcestí, kde se dáme vpravo západním směrem.
Kolem se objevuje stále víc sytě zelených listů bučin, které zde převažují. I díky nim zde příroda neutrpěla tak krutou ránu, vedenou napříč celou Šumavou kůrovcem. Jižní část Šumavy se tak dnes pro návštěvníky stala tou příjemnější, přestože méně znalí turisté zajisté budou dále mířit k v létě přecpané Modravě a Kvildě. Lesní cesta nás vede až do sedla před vysídlenou ves Krásná Hora. K ní již klesat nebudeme, protože vysněný vrchol hory Kapraď je nedaleko nad námi. Proplétáme se lesem vzhůru mezi kameny, skalkami a mohutnými buky, z nichž některé odpočívají svaleny k zemi. Konečně je i co fotit.
Skalní miniatura Matterhornu nad našimi hlavami, ke které se pomalu ubíráme, však ještě zdaleka není nejvyšším místem hory. Než dojdeme k ostrému hřebínku na vrcholu, musíme ještě trochu sil vydat. Stojí to ale za to! Kapraď je opravdu krásnou horou. Necháváme se dlouze hýčkat hřejivými paprsky slunce a sledujeme rej několika baboček admirál, které teplo vyhnalo z úkrytů. Stejně tak brouka nosatce, kvůli kterému nasazuji makroobjektiv ve snaze ho co nejlépe zvěčnit. Různě se snažím zaujmout dobrou polohu u zbytků ztrouchnivělého buku, aniž si všímám zdejších rezavých mravenců. Bohužel oni si všímají mne. Ukončuji proto rychle svoji práci a ještě dlouho pak cítím jejich jed na zátylku.
Příznivé místo na vrcholu hory nám posloužilo i pro malý piknik. Kolem se stahují mračna a kdesi nad Lipnem již bouří. Nad Kapradí se naštěstí žádné těžké mraky nekupí a tak beze spěchu hledáme kudy nejlépe sejít. Chceme pokračovat postupně klesajícím hřebínkem ke Kamenné Hlavě, ale to pro hustší porost není snadné. Nakonec se proto vydáváme starým bukovým lesem znovu západním směrem a na hřeben se vracíme právě včas, abychom neminuli další skalnatý útvar zasazený do svahu hory. To, že mapa odkazuje pravdivě na skály v okolí hřebenu, je dobře vidět.
Vycházíme z lesa na planiny plné skal a kamenů. Zdejší krajina je odnepaměti přeměněna k pastvě a to je znát. Musíme překročit elektrický drát a mezi kravami projít k bývalé, po válce vysídlené Kamenné Hlavě. Chvilku nás jedna z krav doprovází a netváří se nijak vstřícně. Moc se sice nebojím, ale přece jen radši mizím. Pod jedním z balvanů totiž leží ukryté malé telátko, které je zřejmě příčinou její nervozity. Cestou míjíme spoustu dalších vděčných míst, kde se balvany střídají s větry ošlehanými a všelijak pokroucenými stromy.
Nabízí se nám i krásný výhled k Bischofsreitu a Haidlu. Rozhlednu na vrcholu nepříliš vzdálené hory máme v plánu na neděli. Jak ale bude, je ve hvězdách. Dostáváme se na Zlatou stezku, kde je spousta informačních tabulí. Není ani divu, vždyť jde o historicky nejstarší cestu, kterou se do Čech vozila vzácná sůl. Jak to asi vypadalo v dobách, kdy tady týdně putovalo až 1 200 soumarů a České Žleby byly důležitým místem jejich odpočinku? V té době měly přes tisíc stálých obyvatel.
Na jedné z informačních tabulek naučné stezky je vyobrazen zvláštní útvar Kamenné hlavy. Kolem se povalují balvanů spousty a tak ho mezi nimi na loučce nad stezkou chvíli marně hledáme. Až teprve v hospodě ubytovny NP se dozvíme, že je ho nutné hledat o dost výš a dál od Zlaté stezky, pod Žlebským vrchem. Dnešní cestu jsme měli vyměřenou na vteřinky. První velké kapky na nás začaly dorážet teprve na okraji Českých Žlebů.
Večer se po vydatném guláši jdeme na chvilku projít a nad vesnicí nacházíme hrstě ledových krup. Prudce se ochladilo.
Radvanovický hřbet
Ráno je venku bílo. A nejen to. Z nebe padají vločky tak velké, že jim právem náleží lidové označení "sedláci". Podle srážkové mapy na mobilu momentálně sněží z celé Šumavy právě jen zde. V klidu posnídáme a protože nějaká ta vločka nemůže změnit naše odhodlání posílené včerejším ideálním dnem, vycházíme do husté chumelenice. Rukavice, bunda a kapuce jistí skromné pohodlí, a protože je úplné bezvětří, jdeme směrem k Soumarskému Mostu bez problémů.
Po 1,5 km se zbavujeme nepříjemné asfaltky a po modré značce procházíme převážně bukovým lesem do sedla Radvanovického hřbetu. Ten má hned šest vrcholů. Tři vpravo od nás určují okraj l. zóny NP a jsou o chlup nižší než další tři, pod kterými projdeme zpět k Českým Žlebům. Tyto tři vyšší vrcholy překračují tisíc metrů a nejvyšší prostřední má úctyhodných 1 024 m n. m.
V sedle si vybíráme horní zarůstající cestu. Jde spíš o stezku mezi omladinou buků a vzhledem k tomu, že postupně jdeme sněhem i v mokré trávě, za chvíli mi pěkně čvachtá v botech. Chlad od mokrých nohou brzy proniká do celého těla. Přesto nelitujeme, že jsme se do dnešní sloty vydali. Kolem se začíná zdvihat mlha a cesta připomíná časy převaděčů z dob Krále Šumavy. Jak těžké a stresující podmínky musely tehdy vydržet i ženy s malými dětmi, je nesnadné si jen představit. Nedokážu to přesto, že jsem měl možnost přečíst si knihu Davida Jana Žáka - Návrat Krále Šumavy, kde jsou popisovány příběhy převaděče Josefa Hasila, mimo jiné i z okolí Českých Žlebů.
Náš návrat je naproti tomu snadný. Lesní cesta ústí na hlavní od Hliniště a dnes už za ní nevedou elektřinou nabité, ostnaté elektrické dráty. V roce 1990 jsem právě tady fotil na diapozitivy likvidaci zdejší železné opony. Bylo by dobré některé diáky zdigitalizovat, vždyť příští rok tomu bude 25 let. Jak ten čas letí...
Míjíme několik zvědavých jatečných býků, co se diví, kdo se to vyloupl z mlhy nedaleko od nich, a vracíme se zpět do Českých Žlebů.
Okolo Žlebského vrchu přes Horní Cazov
Odpoledne mlhy houstnou a houstnou, a když je z nich úplně neprůstupná kaše, vyrážíme na další pochod zamokřenou krajinou kolem Žlebského vrchu. Nedaleko za cedulí se jménem obce nás cesta zavede nejprve ke stožáru mobilních operátorů a potom, přes kamennými valy rozdělené louky a pastviny, k Hornímu Cazovu. Mlhy bohužel neumožnují žádné rozhledy a tak jsme rádi, že nás alespoň cesta vede neomylně. Zatím...
Z mapky je totiž jasné, že brzy to bude jinak. Nostalgii krajiny umocňuje několik ruin a děravých barevných hrnců, které kdosi vkusně naaranžoval mezi kameny souvislých a neustále se zvyšujících zdí, co oddělovaly jednotlivá políčka. Stále více stády krav rozbitou cestou pokračujeme dál, aniž víme správný směr.
Snažíme se jen držet svahu a nesestoupit do mokřad pod námi. Nakonec musíme loukou a tak nohy opět dostávají příděl ledové vody. Až červená turistická značka je spásou, na níž se celou dobu upínala naše mysl. Dál je vše již snadné. Stoupáme k Mlace a mírný vítr na chvilku odfoukne mlhy. Dohlédneme do malebného údolí Mechového potoka kudy vede hranice, i na vzorně upravenou loučku za ním v Bavorsku. My ale rádi divokost, co zbyla z opuštěné a dnes nejneobhospodářovavatelnější krajiny u nás.
Od rozcestí Mlaka stoupáme ke Kamenné Hlavě. Míjíme rozhledovou plošinu, dnes bez rozhledů, a přes hřebínek spojující Žlebský vrch s Kapradí přicházíme znovu do Žlebů.
Haidel (1 167 m n. m.)
Další ráno je jako vymeteno! Azuro dává zapomenout na včerejší mlhu i na rozpaky, zda vůbec bude mít smysl na rozhlednu jít. Balíme a brzy ráno opuštíme ubytovnu. Přesunem přes přechod Strážné/Philippsreut si usnadníme túru k rozhledně. Auto necháváme ve Philippsreutu u Tussetkapelle. Kapličce postavené jako kopii Stožecké, u které je parkoviště a turistické zázemí. Bereme si na cestu informační knížku Goldsteig a malou mapku okolí. Tu využijeme hned, protože značení není úplně jasné.
Kousek cesty jdeme po křížové cestě nad Philippsreut, s překrásnými výhledy do Čech, abychom se hned spustili po louce k hlavní cestě. Za ní je již značení dobré. Přicházíme k rozcestí odkud k Haidlu vede hned několik souběžných značek. Jednou z nich je obrázek dřípadky horské, další značka S je symbolem zdejší části Zlaté stezky. Stále stoupáme pěšinkou přes potůčky a mokřady hezkým smíšeným lesem, cesta plyne jako voda. Když konečně vylezeme na hřeben, setkáváme se se značenou cestou z Bishofsreutu. Tudy se budeme vracet hřebenem přes Sulzberg po Zlaté stezce. Nejprve si ale musíme odskočit asi 3 km k rozhledně na vrcholu Haidlu.
Přecházíme vrcholovou plošinu, kde kdysi stávala ves Leopoldsreut. Ta umožňovala chvíle oddechu karavanám soumarů trmácejících se od Passova po Zlaté, tehdy Solné stezce. Hodně míst bývalých domů Leopoldsreutu je pietně upraveno, stát zůstal jen hezký kostelík a sousední dům. Po mírném klesání nás čeká závěrečný útok na Haidel. Před vrcholem se zdá, jako by se rozpršelo, ale přestože je nebe plné mraků, na déšť to nevypadá.
Až u mohutného vysílače nám to dojde. Z plošiny dolů k zemi padají kousky ledu a podobně to bude i u stromů, na nichž led postupně taje. Dřevěná věž je 35 m vysoká a robustní stavba. Chvilku si prohlížíme vkusně upravené informační desky v okolí a pak se vydáváme vstříc výškám. Zhora zní ostrá němčina a kolem se občas s rachotem snáší kousky ledu. Je jaro. Mokré schodiště dokazuje, že nahoře je vody stále dost. To, že je v pevném skupenství zjistíme brzy sami. Poslední část schodiště namrzající mlha proměnila v ledové a postupně roztávající kluziště. Naštěstí nahoru na rozhledovou plošinu vylézt jde.
Rozhledy jsou impozantní, byť výhled k Alpám znemožňuje špatná viditelnost. Zaměřujeme se proto především na šumavské vrcholy. Velmi dobré popisy u informačních fotek nám pomůžou k lepší orientaci. Přece jen vidíme Šumavu z nezvyklé strany. Nahoře zanecháme již mnoho minut meditujícího cyklistu a po sestupu se zmrzlí rychle občerstvíme ze skromných zásob. Díky namraženým vrcholkům stromů se cítíme jako v ledničce. Ještě dlouho se proto rozehříváme rychlou chůzí, je znát, že je kolem nuly.
Od Leopoldsreutu, kde zrovna probíhá nedělní mše a kolem je proto plno aut, jdeme starou Zlatou stezkou hřebenem hory k Sulzbergu (1 146 m n. m.). Na něm je oplocený vojenský prostor a tak musíme oželet jakékoli výhledy. Marně hledáme nějakou zkratku na dolní cestu. Sestupujeme nakonec až k Bishofsreutu, před kterým odbočuje značka do údolí Schwarzbachu. Trochu nudný, rovný úsek cesty vystřídá hluboce zařízlý potok a následně široké údolí, kterým postupně stoupáme zpět do Philippsreutu. Zdálky vidíme auto a světlý bod na zadním kole vypadá jako botička. Že by se parkoviště doplněné i cedulí s odtahovým autem změnilo v past? Nakonec tomu tak není, ona cedule je totiž opatřena nápisem LKW. Unaveni, ale spokojeni nasadáme do našeho PKW a směřujeme zpět do krásných Čech.