Střepiny granátového jablka lV. Z kůže hadí
Svítání
Leháš si do trávy něžná a vlhká
dotýkám se tě lehce a jemně abych ti neublížil
záříš v ranním slunci jako drahokam
miluji tvé doteky, mrazí z nich v zádech
beru tě do dlaní, jak jsi čistá, průzračná
a jak příjemně chladíš
. . . roso
Z kůže hadí
Často máš v očích lesk a splín
lásku si pleteš s otroctvím
a z klubka stále stejných jmen
zůstává kde kdo pokořen
minulost vyrvala si vlasy
a budoucnost přisedá si
svlečena z kůže hadí
Z tvých roklin
Z tvých roklin bezedných
mám věčný strach
i proto žiji na horách
osaměn ve své strnulosti
a snadná kořist pro dravce
Sám usínám, když se vítr ztiší
z bodláku osten je mi bližší
a má tvář je tváří hlodavce
Divoké růže
Strhávám kůži divokým růžím
rozvitým do krásy
těla osamělá v ostrém trní osahávám
straním se vran a bojím se lesa
do trávy klesám s pocitem viny
do kypré hlíny mezi ty broučky
jak jsou heboučcí, když po mě lezou
jak jsou miloučcí, když po mě jdou
a z rukou mi raší podivné pruty
kořeny nohou vrůstají v zem
mozek i hlava mění se v květy
a já cítím tak osvobozen
Pestrosti květů
Z vyhřátých hnízd dolů padám
do vlhkých stínů
pestrosti květů proplazím bos
a v kůži hada hynu
to v náručí náhlých střetů
můžeš se chladem chvět
já v průzračné kapce rosy
zahlédl celý svět
svět nečitelných souvislostí
a poloprázdných vizí
svět lokálních patriotů
v kompresi příštích krizí
V krajině fasád
Jak bezohledné je to hluché ticho
bolestně smýká tíhu věčných běd
proniká skrání s otylou tváří lichou
a ve rtech skrývá proklatě prudký jed
až do morku kostí a plný vůně teskné
hostí tě posté a možná naposled
v perleti její se odraz ještě leskne
však uvnitř mrazí bizarně černý led
z korových slzí a prázdných nádob vzlyků
v hlubokém tichu všech temně modrých dní
prochází napříč s andělskou tváří vzdychů
z odlehlých končin, kde pouhý smutek dlí
rej jisker žahavých se ztrácí v nitru noci
v ohništi praská plamínek poslední
zbývá jen nasát a k ránu se tu propít
v krajině fasád mdlé doby „moderní“
Městu
V kontrastu s lidským přelidněním
a ve světě tak sprostém
jen meluzína je mým hostem
zahlédnout svého vraha
v té šílené vřavě těl
kdo z nás by chtěl
asi nikdo, … jistě
já dál budu svým idiotem
na odlehlém místě
V procesích dlouhých
V procesích dlouhých
neslyšně plynu spolu s davy
pulsující periody semaforů
vypouští mne a opět zastavují
v koloběhu prázdného světa
kapiláry úzkých uliček vedou mě kamsi
průchody, podchody až na ten nejzazší konec
rámovaný dvojitou rezavou mříží
u jedné z posledních těžkých bran
Převtělení
Horkým deštěm napůl zmáčen
v rozsochách starých, uschlých lip
uhýbám prutům z těžkých mračen
kořeny dávám na odiv
v korunách proplétám se k zemi
po větvích plazím, ten dávný kyv
z doteků strohých prudce mrazí
vysávám mízu z prstů svých
v odlesku divých bludných očí
v siločarách šedivých rán
kapička smutku tu po mě skočí
já zevnitř budu rozerván
děsivé dusno v tomto kraji
kde staří mládnou
a mladí čerství umírají
a plachost tu maří jen tenký hlásek
potulných dívek, stín sedmikrásek
vyhládlý výkřik z dlaní mdlých
Já, krajina
Pokoru hledaje demoluji své tělo
dunivé zvuky valí se podél mne
a v puklinách znovu raší z moruší bourci
zahynout nechci, to ještě ne
v hypnóze si oči nevidomé
hledají cestu
a vřava těžkých jezdců
pročesává tu krajinu
bodce své vráží do země
a ta zem krvácí skrze mne
Usrkávej nektar z té krve
sáhni si do mého bezvědomí
dominantní Madono
divokost vane z tebe do mé cely
kde cena za život, nebývale vysoká
odkryta rozbouřenými brachickými vodami
vymílá kořeny z mých břehů
a jenom ty kameny zůstávají
roztroušeny všude kolem
jako naše skleróza
Propadliště času
Letmý dotek minulosti
s popravou se potýká
nová doba pálí mosty
z oken hledí gotika
v katedrále prošlých věků
harfa teskně zahraje
melodii prostou vděku
nápěv míří do kraje
pluje kolem nabit zlostí
vzdaluje se od hradu
až propadne přítomností
o pár set let dozadu
Protestní
Jsem pouhou záložkou
do rozepsané knihy budu vložen
tys ostrá roznětka
na minovém poli lože
