Střepiny granátového jablka lll. Ornament hříchu
Setkání na síti
Propadáš se do svých myšlenek
splétáš je z pavoučích sítí
létají všude i kolem mé hlavy
chytám je do svých dlaní
a chci si v nich číst
chci být chvíli tebou…
vidím, ale jen samé divné znaky
jakou řečí vlastně mluvíš?
Rozfouknu ty chomáčky
jak z bodláčího chmíří
a vnímám tvé tajemství
skryté za svítání v kapce rosy
ale rozluštit, Barunkoq
rozluštit ho nedovedu
Noční můra
Za světlem se honí
tvá noční můra a po ní
v jediném krátkém okamžiku
ze stran i shora bez úniku
zní dusot stáda koní
dnes jako včera
ba i vloni
jsi padlým listem
pod jabloní
co kopyt se tak bojí
dnes jako zítra
tak i za rok
k zemi se snáší
jen tvůj amok
co v okvětí se rojí
a voní, sladce voní
Rovnoběžky
Jsi mimoběžka moje milá
ztrácíš se mi v prostoru
kdybys byla aspoň tečna
žili bychom pospolu
až se srovnám rovnoběžně
černou díru mineme
a hned za ní
se pak spolu
v nekonečnu protneme
Na prahu citu
S prvním dotekem rozezní se tvoje srdce
a prudce buší do železných okovů
nalézám tě rozechvělou
vysoko až kdesi uvnitř krovu
v pavučinách věčnosti tam čekáš s pokorou
tep úderů vyplašil dvě staré vrány
šum křídel padá do prachu prošlých let
zmar šílenství se proplétá skrz napůl shnilé trámy
nahá noc kolíbá tvůj temně rudý ret
poprvé si skrýváš slzy v dešti
poprvé se s chladem musíš chvět
poprvé tvůj pocit uvízl v kleštích
a poprvé je vždycky naposled
Varování
Z výšin se spouštím po pavoučí niti
já, ničitel plachosti a predátor temných zítřků
poután v opuštěnosti všechny své oči skryji
v krutostech mrazivých roklin
přikován k vlastním břehům
setnu ty hlavy
nechť roztříští se o kameny ostré
posté, potisící sklapnou mé sítě
nechoď už blíž, varuji tě!
Ornament hříchu
Ryji ti ornamenty na hebkou kůži
trnitou růži ve spárách hříchu
je ti to k smíchu?
Máš co jsi chtěla
přikreslím těla v milostném aktu
přestaň se zmítat, raním tě na rtu
a kapkou krve vybarvím růži
poprvé cítíš co zmůžou muži?
A ticho po pěšině
šine se kolem louží
nad hlavou krouží supi bradavičnatí
že nejsme svatí
to jasný každýmu je
notuje báseň
za kterou se neplatí
Jen malé zisky
a přitom jasné ztráty
smývají vinu
co hodila jsi na mě
z půlnoční misky
přičichneš k psímu vínu
tvým drápem dravce
zůstávám ležet raněn
Oko vraní
Ztraceni v pustině myšlenek
putujeme bezútěšnou širou plání
za ruku mě voď, nespěchej
vždyť slunce ještě trochu hřeje
byť paprsky jsou rozervány
a nebe je tak rudé
jak dávno tomu nemám zdání
co utrhli jsme oko vraní
a usínali v bolestech
líbal jsem tě na mdlých rtech
bledou jako bílá paní
připravenou k umírání
však brzy i mě došel dech
v rozsochách uschlých stromů
u zohavených ptačích těl
uprostřed opuštěných lomů
čas nazpět se rozletěl
a nad hlavou dál slunce rudne
hluboké a plné krve
jsou staré studně v našich snech
Barvy života
Rudě zní tvá krutá slova
přes ně skoro nevidíš
nač je říkáš zas a znova
proč jsi modrá jen když spíš?
Zezelenáš vždycky vzteky
vždyť se tak moc neděje
celý den mám z tebe tiky
a k večeru kurděje
Celý bílý sbírám síly
na hanbě teď bude stát
ach, vyměním všechny díry
za církevní celibát
Snad zrůžoví další ráno
snad už půjdeš do sebe
jinak řeknu žlutě ano
já chci umřít bez tebe
Jedové ostny
Jedové ostny kaktusí se mi hnusí
jen dotknu se jich při krmení
ruka trne a strašně brní
doma je mít nemusím
Do ucha však žena vrní
že ona trní míti musí
prý ať se trochu obrním
No to se mi zdá
já snad sním...
jen ať si to sama zkusí
husa jedna husí
obrnit se před kaktusy
když ještě nic nežraly!
Některá slova
Některá slova hřejí víc
jiná jen zlostně zuby cení
na hrotech listů slunečnic
ulpí ztraceny
Některá slova vraždí (sic!)
v poklidné zemi
jiná jim hrdě hledí vstříc
krví zbroceny
Domina
Nemohly dotknout se tváře její, úst
ruce jež zkameněly a přestaly náhle růst
děvčátko sebezáhuby
převáže přes oči černé stuhy
a kůží slastně proniká
jen ohmataná replika
a na jazyk pak světe div se
při této malé apokalypse
poskládá kostky domina
Minová pole
Jsem pouhou záložkou
do rozepsané knihy budu vložen
tys ostrá roznětka
na minovém poli lože