Střepiny granátového jablka ll. Krajina hrází
Fragmenty
Vysoké tóny varhanních píšťal
roztančily svá úzká těla
a zvířený prach usedl na římse
polorozpadlé barokní věže
z trnové koruny krev pokročilá
kamennou tváří pomalu k zemi kane
a z torza svatého, kladivy notně rozflákané
trčí prst k nebesům varujíce
„ již nikdy více …“
a anděl letící náhodou kolem
ucítil náhle tu strašnou tíhu svých křídel
a zřítil se mrtev k zemi
Sochy trpí samomluvou
Již celá staletí
trpí sochy samomluvou
jejich slova uslyšíš
jen za nejtišších, jasných nocí
tříštit se o kamennou dlažbu
a ráno je zametou andělé
Duše všech zemřelých
Hrozivě nebe ztemnělo
u vyvrácených křížů
a chladno již znovu vane
ruce i nohy přikované
na železnou mříž
ty kroky své ztiš
prázdnota vnímá
lačnou lehkost bytí
v kamenných polích
zlatě nápisy svítí
co večerem čtou si v nich
duše všech zemřelých
. . .
tam v samotě stál jsem a snil
až ze skrání motýl černobílý
i poslední zbytky mojí síly
vypil ze žil
pak slyšel jsem tiše hlasy
tisíckrát sténat
připoután sítí z pavoučích tenat
šeptal jsem spolu s nimi
„ ale já ještě jsem živý … „
Cesta je bílý had
Cesta je bílý had
plazící se rájem
O co tu vlastně hrajem?
O život? Snad...
Cesta je bílý had
ke kříži pod platanem
Střepiny granátového jablka
Střepiny granátového jablka
uvízly hluboko v chřadnoucích srdcích
a trpká chuť vyvěrá z puklin kůže
v temně rudém zbarvení
je to zlé znamení
když ostře vyhrocená slova
znovu ožívají ve výkřicích z křížů
a lesklými křídly překrývají raněné
a nade vším se klene jejich smyslnost
jako dávno otřepaná fráze
co navždy stojí tu
křivá a časem zrezivělá
Kamenný most
Co zůstane příštím generacím
tunely metra jsou pouhý stín
středověk zvolna znovu se vrací
v podobě čerstvých rozvalin
osud dávno ztracených mýtů
zůstává do nich navždy vryt
kamenné schránky trilobitů
jsou nehybné známky banalit
a prázdnota nemá, nemá konce
z dlažeb trčí jen hrstky plev
racek tu kálí na Japonce
a sochám již rtů crčí krev
Krajina hrází
To ve tvých ústech rybo němá
krajina hrází osaměla
mlhami podzimními
ostrovy hor ční z mlžných jezer
a z výšin těch pak znenadání
slunce se korun dotklo dlaní
paprsky stříbrnými
Sudety
Jako ústa staré ženy
rozpolceny, rozklíženy
pro rytíře v lesklé zbroji
plaňky plotu trouchnivějí
usazeny kolem ruin
a z ovocných stromů v sadě
trpkost jen padá v klín
stojí tu hrušně plané
uprostřed rozvalin
Ponorná řeka
Z roklin chlad a z mýtin záře
mezi mechy pramení
tenká stužka z kalamáře
temně modré mámení
otisk ticha vpíjí stíny
ponořené do hlubin
bílé skalní rozsedliny
a rudých plodů jeřabin
stonky kapek zní jak rány
s bubnovaným šílenstvím
stalaktity plní chrámy
skrytým, věčným tajemstvím
Soutěska Samaria
Ozářena krétským sluncem
s kapkou ledu z Bílých hor
skrývá v sobě kousek jedu
při sestupu bez pohor
z vůní květů oleandrů
na dně rokle rozvitých
uzmi jedno zrnko medu
ze stěn kolmých, rozpitých
z pramene ho zapij z dlaní
setři pot i špínu měst
vnímej krásu než tě zraní
Samaria cesta cest
Podzimní nostalgie
Sevřeny těsně do čelistí
servou si stromy žluté listy
a na strunu lehkou, osudovou
zahrají novou píseň snovou
O bílých oblacích v kterých se ztrácí
v klínových formacích tažní ptáci
o stínech v kamenných dlažbách měst
kam vrací se náhle na sta cest
ze ztichlých lesů, vod i strání
na podzimní naléhání
a pak kdesi v jasné záři
na špičkách tenkých ostrých trav
tesán je další epitaf
našich pobledlých tváří
Kolébku vyměníš za lebku
Kolik dřevěných holí
zkamení na úpatí hory
ve hře tak dávno rozehrané?
Co jenom se s námi stane
až na pokraj dojdou síly
popel až šedobílý
pohybem žhavých mas
pohltí v Pompejích i nás?